REVOLTA.INFO

O třídním boji, soukromém vlastnictví a našem poslání

2012-03-08T00:58:00.003+01:00

Socialismus a nacionalismus. Dvě slova historií a mocenskými politickými ambicemi tak znásilněna, pošpiněna a poplivána. Dvě hodnoty dnes pro všechny prázdné - bez formy a obsahu. Dvě slova, která dílem poplatné historie působí protikladně. Dvě slova, jejichž skutečný význam byl odsunut na historické pohřebiště idejí.

Dvě slova znějící tak protikladně, ale přitom jedno bez druhého nemůže v praxi fungovat. Nacionalismus a jeho víra ve vše prostupující duchovno, které pojí přirozený svazek lidí, je idejí kolektivní. Proto musí být jeho součástí a vírou socialismus, protože víra v národ a jeho život se zaměřuje na prospěch všech jemu oddaných lidí a ne na blaho jednotlivců. Předpokladem nacionalismu je tedy pravidlo „společné zájmy, před zájmy jednotlivce“. Individualistická ideologie kapitalismu, jejíž základ je postaven na nedotknutelném soukromém vlastnictví a je provozován pouze za účelem zisku, je tedy ve vztahu k národu nežádoucí. Národ se pod ním stává sluhou ekonomiky a trhu. Individualismus vítězí a člověk se stává námezdním zaměstnancem, často vykořisťovaným a bez zastání, který je využit pouze k dosažení zisků jiných. Ekonomika a hospodářství musí být sluhou pána jménem národ a jeho lidé. Práce musí být kolektivizována jasným cílem, nenechána na pospas anarchii výroby a reklamy.

Kapitál se stal hodnotou a práce otročením. Práce však musí být naším skutečným posláním, ne kapitál. Práce je naším kapitálem, ne úrok, mamon a vláda peněž. Práce je bohatstvím a morálním posláním. A právě zde se socialismus ve spojení s národem dostává k otázce třídního boje a soukromého vlastnictví.

Třídní boj v socialismu nemá místo. Třídní boj není ničím jiným než nepřirozenou, anorganickou a kosmopolitní konstrukcí. Třídní boj, vyvolávající marxismus, svým bojem chudých proti bohatým a kapitalismus svým útlakem bohatých vůči chudým, je nežádoucím. Socialismus musí být budován na myšlence národa. Na duchovních, biologických a historických kořenech. Národ je protknutý stejným tepem, je tím co pojí vše, jenž k němu organicky náleží. Jako nacionalisté nemůžeme vidět třídy, nejsou žádné třídy, je jen národ - osudové společenství prodchnuté stejným duchem, krví, místem a historií. Národ, jehož osudovost je přirozená stejně, jako život a taktéž jako život se vymyká našemu chápání. Národ je něčím co je v náš všech a žije pouze díky nám. Nemá tříd, jeho jedinou třídou je jeho celek, jeho jednota prodchnuta stejným úsilí.

Nacionalismus brání třídnímu boji tak, že eliminuje jeho důvod. Každý zaměstnanec dostane to, co si zaslouží. Žádný jedinec totiž nepracuje stejným tempem, každý člověk se liší svým výkonem, talentem a předpoklady. Třídní boj a komodifikace zapírá člověka a umisťuje člověka do universálních vzorců "spotřebitele", což je pro všechny materiální ideje typické. Výsledkem je odlidštěná šedá masa. Znamená tedy nacionalismus akceptování vykořisťovatelů a vykořisťování? Rozhodně ne! Nacionalismus nechce potlačovat pracovitého, ani netalentovaného. Netoleruje vykořisťování, neboť jde o zločin proti národu a pospolitosti. Český šéf, který upírá svým zaměstnancům mzdu a vykořisťuje je, je stejný zločinec, jako mezinárodní bankéř, který okrádá celý národ.

Marxismus svým třídním bojem pouze prohlubuje materialistickou krizi kapitalismu - třídní boj je pouze jenom ekonomickým faktorem. Ano v současné době existují sociální třídy, jejichž odstup se prohlubuje a lidé se stávají otroky, jejichž životy závisí na jiných. V národním státě však třídy, vláda peněž a další ekonomické faktory (tak jak je aplikuje kapitalismus a marxismus) nemají místo - člověk nebude posuzován podle majetnosti, ale podle své práce a charakteru - již nebude tříd, bude jen národa. Nastolovat mezi lidmi třídním bojem „svobodu“ a klást na zřetel materialistické ideje je proti smyslu přirozené organické společnosti. Pravá svoboda dá člověku ukázat své skutečné možnosti a být duševně a pracovně lepší než ty ostatní, ale příslušnost k jedinému národu, k jehož tělu patří a nic jej od něj nemůže oddělit, mu zabrání ve vykořisťování a útlaku jiných. Kde je společenství lidí prodchnuto duchem národním a společnými hodnotami, neexistuje útlaku. V národním státě, ve kterém vládne společné kolektivizované organické hospodářství, není místo pro kapitalistického vykořisťovatele a stejně tak pro materialistického a třídními hodnotami hnaného marxistu.

Pro národ existuje pouze budoucnost. Sounáležitost a solidarita v rámci národa je klíčem k této budoucnosti a lidskosti. Dělník, který je budovatelem národa, tváří národní kultury a jeho nejsilnějším ochráncem, musí stejně jako zbytek společnosti splnit svůj nacionální úkol.

Soukromé vlastnictví je nesporné, každý poctivý a pracující člen národního společenství má právo vlastnit střechu nad hlavou a základní prostředky pro své přežití. Stejně tak je to i v soukromém podnikaní. Podnikání má být přístupno, ale stále je podřízeno zájmu celku - není pánem státu, ale je součástí velkého organického stroje pracujícího pro dobro národa. Pokud však rozsah a velikost podnikání přeroste svou velikostí a zájmem, nastává střet soukromého vlastnictví a kapitálu s národním státem.

Práce je posláním člověka, vlastnictví jeho atribut. Vlastnictví však není totéž, co kapitál. Kapitál je hospodářský prostředek a jako takový musí sloužit celému národnímu hospodářství, nelze ho užívat pro osobní blaho jednotlivce. Zisk není cílem národního hospodářství, cílem je udržení a pokrytí potřeb národa. Neporušitelnost termínu „soukromého vlastnictví“, tak jak jej definuje dnešní kapitalismu, tedy vylučuje všechny možnosti nacionalismu.

Naopak socialismus teprve plně zúročí význam soukromého vlastnictví a výroby. Pouze spravedlivá hospodářská soutěž bez spekulací a monopolů dá skutečnou šanci malým podnikatelům a podnikovým družstvům. Každý by měl mít možnost skutečně ukázat, jestli má schopnost ve spravedlivé soutěži obstát - tato jediná rovnost příležitostí by měla být národu vlastní. Stejně tak osobní vlastnictví majetku v socialismu dosáhne skutečné platnosti. Současná doba plná lichvářství a úroků znamená pro člověka, že jeho majetek v podstatě vlastní a nárokují si banky a další finanční instituce a spekulanti. Jedině zničením úroků, lichvy a spekulací bude člověk moci skutečně vlastnit a disponovat svým majetkem.

Stejné je to i s půdou. Půda je něco, co je naším dědictvím a bohatstvím. Naši předkové, kdysi naši půdu kolonizovali, vybojovali a zúrodnili. Půda a vše co je v ní (nerostná ložiska) jsou dědictvím, které může zajistit přežití a samostatnost národa. Nesmí ležet ladem a dána všanc spekulantům s půdou. Musí být plně podřízena národnímu hospodářství. Stejně jako kapitál musí být půda prostředkem k sociální spravedlnosti. Národ a sociální spravedlnost nesmí být v rozporu, pak pojem nacionalismus postrádá významu.

Ale pro fungování toho všeho musí být zničeny všechny bariéry dnešní doby. Cílem musí být Nový člověk. Člověk, který bude tvorem duchovním, oproštěným od materialistických a ekonomických definic. Nový člověk, jenž povstane z toho, co mu je nepřirozenější - z velké organické rodiny spřízněných etnických národů. Člověk, který se již nikdy nestane otrokem a nesvobodnou bytostí pod vládou uzurpátorů a cizích hodnot. Svobodou mu bude jeho svobodná duše, které ho žádný diktátor nikdy nezbaví. Tento duch bude motorem Nového člověka, který se oprostí od liberálních, pokřivených a blouznících idejí rovnostářství, ale bude mít skutečnou úctu před lidskou svobodou.

Cílem bude vytyčit nové hodnoty. Svrhnout ty dnešní, která jsou prázdná a proti smyslu organického života. Nová doba si bude žádat nových hodnot, které budou skutečné a budou mít obsah. Hodnoty pro, které bude mít smysl žít život, který ve spojení s duchovní myšlenkou národa neskončí ani po smrti. Bojujeme proti všemu dnešnímu. Bojujeme proti všem a chceme všechno. Bojujeme za pokrok, za cestu vpřed. Každým skokem dopředu bude však nalezena neměněná pralátka života a jeho skutečných hodnot. Hodnot, jež jsou přirozené, nepodléhají době a jejich platnost nekončí umanutím poblouzněného člověka. Vývoj však nesmí změnit to hlavní - to co organicky a duchovně jsme - přízní osudu vybrané organické společenství jednoho těla - národ.

Pak bude Nový člověk se znovu nalezenými hodnotami, jež protínají všechen věk. Aristokracie ducha povstane. Již nebude materialismu a individualismu. Tím pominou všechny staré spory kapitálu a jeho vlastnictví. Už nebude kapitál bohatstvím a cílem. Cílem bude práce, která nás všechny udělá skutečně bohatými. Bohatými duchem. Práce a duch ať je naším bohatstvím. Nejde nám o kapitál, ale o duše národů a jeho lidí. Neboť národy a lidé na rozdíl od peněz mají duši. Vládě peněz bude konec. Je na čase vyvést národy světa z Platónovy jeskyně a oprostit je z okovů liberálních doktrín! Obrys Nového člověka na horizontu, musí začít být zřejmým všem…

Za revoluci myšlení!!! Za revoluci nacionalismu proti individualismu, socialismu proti kapitalismu!!! Za revoltu proti hodnotám moderní doby!!!

Montoneros

2012-03-07T05:00:00.000+01:00

Více informací o Montoneros je možné nalézt, v našem nedávno vydaném článku zde.

CasaPound založil odborovou organizaci

2012-03-07T04:40:00.005+01:00

Nově vzniklý odborový svaz CasaPoundu, Blocco Lavoratori Unitario kritizuje autodopravní společnost Arcese, za to, že požádala a následně obdržela dotace, zatímco se hodlá přestěhovat za levnější pracovní silou.

Firma Acrese má asi 4 tisíce pracovníků po celém světě, z toho zhruba tisíc v Itálii. Členům odborového svazu také vadí chystané propouštění téměř 1/4 zaměstnanců v Itálii. Prouštění se týká více než 200 osob (řidičů a jiných zaměstnanců). Kritizují také to, že společnost si v rámci úspor raději najímá služby dceřiných společností v cizině.

3. března v odpoledních hodinách militanti z CPI spolu s odboráři vystoupili na svém prvním veřejném shromáždění v centru města Riva del Garda. "Dotace pro tuto firmu jsou financovány z veřejných prostředků, aby zajistili práci italským pracovníkům, přitom se firma stěhuje do zahraničí" zaznělo. Podle odborářů prý firma obdržela dokonce i daňové úlevy jinde v zahraničí, tedy v zemích kde byly otevřeny pobočky firmy. "Chceme, aby společnost Arcese objasnila své úmysly s našimi zaměstnanci, a žádáme, okamžité ukončení financování podniků které hodlají zneužívat dotace" tak zněl jeden z mnoha požadavků.

Na tomto případě můžeme jasně vidět, že systém volného trhu a globalizační koncepce nadnárodních podniků nemůže fungovat, neboť jsou to v první řadě domácí zaměstnaci, kdo ponese následky za "tržní soutěž". Dostáváme se také k tomu, že hlavními viníky nejsou zpravidla zahraniční pracovníci jak si mnozí myslí, ale společnosti bažící po zisku. Jedním z východisek, jak čelit následkům kapitalismu na pracovištích je kolektivní obrana. A díky odborové organizaci budou moci italští kolegové efektivněji bránit práva svých zaměstnaců.

Polsko: Aktivistický týden připomenul “Prokleté vojáky“ pro které rokem 1945 rozhodně válka neskončila

2012-03-07T02:34:00.000+01:00

Poslední únorové a první březnové dny se Polskem přehnala série pochodů k připomenutí partyzánů, kteří od roku 1944 až do šedesátých let bojovali proti Rudé armádě a místní komunistické moci.

Téměř u všech pochodů stáli fotbaloví fans a autonomní nacionalisté – poslední dobou velmi dobře fungující spojenectví na polské nacionalistické scéně. Kromě pochodů byla památka hrdinů uctěna také na velkém množství sportovních utkání.

Přinášíme vám stručný přehled všech akcí, které se v tomto týdnu uskutečnily, informující vás o počtech, organizátorech a odkazech na reportáže o jednotlivých akcích. Našinec se možná podiví nad tím co všechno se dá během několika dní stihnout.

25.2.2012 – Toruň – 250 lidí.
Akci organizovali místní AN ve spolupráci s NOP (Národní obroda Polska)
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Wroclaw – 1500 lidí
Akci organizovali místní AN ve spolupráci s fanoušky WKS Slask Wroclaw
Fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Varšava – 1000 lidí
Akci organizobali místní AN ve spolupráci s fanoušky Legie Varšava
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Lublin – 1000 lidí
Akci organizovali lidé z ONR (Tábor národních radikálů) ve spolupráci sfanoušky Motoru Lublin
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Štětín – 500 lidí
Akci organizovala koalice místních AN, NOP a fanoušků Pogoně Štětín
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Slupsk – 400 lidí
Akci organizovali fanoušci místního fotbalového klubu Gryf Slupsk
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

1.3.2012 – Čenstochová – 300 lidí
Akci zorganizovali místní AN a fanoušci Rakowa Čenstochová
Reportáž - ZDE

3.3.2012 – Gdynia – 400 lidí
Akci zorganizovali fanoušci klubu Arka Gdynia spolu s místními AN, ONR a dalšími organizacemi.
Fotogalerie - ZDE

3.3.2012 – Krakov – 250 lidí
Akci zorganizovalo NOP
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

3.3.2012 – Rzeszow – 500 lidí
Akci zorganizovalo místní uskupení “Narodowy Rzeszow“
Reportáž včetně fotogalerie - ZDE

3.3.2012 – Bydgoszcz – 300 lidí
Akci organizovali místní nacionalisté
Reportáž včetně videa - ZDE

3.3.2012 – Bialystok – 200 lidí
Akci organizovala organizace NOP
Reportáž s fotogalerií - ZDE

4.3.2012 – Zary – 200 lidí
Akce organizovaná NOP a fanoušky klubu Promien Zary
Odkaz na reportáž - ZDE

Pochodeň 2003

2012-03-06T16:34:00.001+01:00

Václavské náměstí, Praha. Je skoro půl osmé ráno a slunce již vyšlo. Vrcholí dopravní špička, město je plné aut, ulice plné lidí, kteří spěchají do práce.

Nikdo se neohlíží, na terase Národního muzea stojí devatenáctiletý mladík. Sleduje okolí a bilancuje nad svým životem. Půl osmé. Mladík je rozhodnut, lije na sebe benzín. Zbývá mu ještě několik minut života. Škrtne zapalovačem a ... Hořící tělo dopadne na památník Jana Palacha. Lidé se jej snaží hasit bundami a kabáty. Po chvíli přijíždí záchranná služba a čtyřicet minut se snaží mladého Zdeňka Adamce oživit. Marně...

6.3. letošího roku uplynulo 9 let ode dne, kdy se na protest proti pseudodemokracii, vládě peněz a povrchní společnosti na Václavském náměstí v Praze upálil student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Byl nespokojen se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebral ve čtyřstránkovém dopise, kde čin zdůvodňoval. Shrnuje v něm především problémy současné civilizace. Obsahoval i velice zajímavý pohled na řízení země. Na závěr však přechází do osobní roviny.

Hrůzné scény podobné této se od té doby odehrály v České republice ještě několikrát. Tyto činy měly jedno společné. Jejich oběti byly nespokojeny se společenskou situací a s děním v zemi. Někdo může namítnout, že dnešní situace se nedá srovnávat se situací před padesáti lety. V maličkostech sice ne, ale v konečném důsledku byl tento čin s činem Palachovým totožný. Byl to vzdor, vzdor proti absolutní nadvládě. A je lhostejno, jestli jde o nadvládu komunistickou nebo tu záludnější, kapitalistickou.

Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je hodný obdivu a uznání protože všem těmto obětem je vlastní neuvěřitelná míra osobní odvahy a sebeobětování, jimiž se vzepřeli i pudu sebezáchovy. Ideály svobody a spravedlnosti pro ně byly více než vlastní život.

Čin Zdeňka Adamce a následujících "Pochodní" však nedokázal vyvolat celospolečenskou diskuzi jako tomu bylo v případě Jana Palacha a jeho následovníků. Demokratický režim ji dokázal podchytit a tyto zoufalé činy demagogicky převrátit jako "náhlé pominutí jednotlivce". Nehovořilo se o stavu společnosti, o režimu ani o jeho hodnotách ani o tom, co je třeba změnit. Skutečný důvod těchto zoufalých činů se zamlčel a zdiskreditoval. Jako tomu bylo za tuhé normalizace.

Po následovnících Adamcových ani pes neštěkl. To je faktická humanita pravdy a lásky, která je jen odpornou pokryteckou fasádou vlády peněz a vlivných skupin. Komunisté však měli z lidí daleko větší strach než demokraté, protože vliv jejich médií nebyl tak značný. Není divu. Žijeme v daleko vyvinutější totalitě, než před 50 lety. Demokratická mediokracie dneška je daleko efektivnější, než ta komunistická. To umožňuje do společnosti naroubovat jakýkoli názor, který je zrovna v danné době potřeba.

Nadřazenost komunistické myšlenky vystřídala nadřazenost trhu a neomylnost "demokracie". Trh generuje spousty problémů v důsledku působení jeho nespravedlivé doktríny, mnohdy je tak přímým, ale i nepřímým činitelem. Tyto oběti jsou obětí vlády neviditelné ideologie, oběti naší doby, ideologické doby "trhu" a oligarchií. Je třeba, aby si i obyčejní lidé uvědomili, že tato zdánlivě "klidná" autocenzurní doba má své oběti a proto je našim závazkem, vůčim nim, je připomínat. Ač je Zdeněk Adamec rozporuplnou osobností a jeho smýšlení jakékoli, jeho zoufalý čin, vystihl přesně dnešní zoufalou dobu.

DUORADIKAL - Absurdistan (Prod. by Joshua Smith)

2012-03-06T15:00:00.000+01:00

Největší sochař 20. století

2012-03-05T16:56:00.001+01:00

Arno Breker se narodil v rodině kameníka a už ve svých patnácti letech se rozhodl stát se sochařem, neboť byl ovlivněn dílem francouzského sochaře Rodina. Po absolvování reálky vystudoval umělecko-průmyslovou školu v rodném Elberfeldu a pokračoval v Düsseldorfu na umělecké akademii. Tam vystudoval architekturu u Wilhelma Kreise a plastiku u Huberta Netzera, který byl žákem Adolfa von Hildebranda.

Je nutno připomenout, že právě Hildebrand byl německým pokračovatelem ducha klasicismu přímo ve středomořském stylu. Studium ukončil Breker v r. 1925 a jeho závěrečnou prací byla monumentální socha ležící Aurory na střeše čestného dvora v Düsseldorfu, důkaz Brekerova nadání tvořit sochy jako součást architektury již ve věku čerstvého absolventa.

Do Paříže se Breker poprvé vydal jako stipendista ještě před koncem svého studia. Přátelil se s Rodinovým žákem a nástupcem Aristidem Maillolem, s Jeanem Cocteauem, režisérem Jeanem Renoirem, obchodníky s uměním Danielem-Henry Kahnweilerem a Alfredem Flechtheimem, naučil se rozumět tvorbě Pabla Picassa. V r. 1927 se do Paříže, kterou až do konce svého života považoval za svůj druhý domov, vrátil. Věnoval se tu studiu lidského těla in natura i v uměleckých předlohách a vytvořil své první známé práce. Poměrně časně se stal v uměleckém světě pojmem. Postupně vypracoval svůj vlastní styl navazující na tradici antiky a klasicismu – tzv. čistou formu, bez jakýchkoliv nerovností na povrchu nadživotních figur. Přesně to se později zalíbí představitelům nacionálního socialismu. V r. 1932 získal Breker Římskou cenu pruského ministerstva kultury, která mu umožnila strávit rok v Římě, Neapoli a Florencii. Tady objevil krásy antického sochařského díla i architektury a definitivně se utvrdil ve svém uměleckém názoru.

Když se r. 1934 Breker vrátil do Německa, kterého se nedávno zmocnil Hitler, snažil se od začátku zasazovat o toleranci v umění a podporovat režimem pronásledované umělce. Těch však bylo stále více, protože nacisté označili za dekadentní dadaismus, kubismus, expresionismus, impresionismus i surrealismus. Jejich umění mělo být oslavou života, heroismu a rasové čistoty. S touto představou Brekerovo dílo té doby pozoruhodně korespondovalo. Proto autor r. 1936 získal stříbrnou medaili v sochařské soutěži pořádané při příležitosti konání Olympijských her. Jeho hvězda pak dále stoupala, proslavil se zejména naddimenzovanými figurami anticky obnažených bojovníků. Aristide Maillol o něm v r. 1942 prohlásil: „Breker je německým Michelangelem XX. století.“

Po válce Brekerovo celkově bezúhonné lidské chování během války přispělo k tomu, že byl během denacifikace označen pouze jako Mitläufer, souběžec, nikoli jako viník. Byl však nicméně vyřazen z veřejného života a označen za monumentálního dekoratéra barbarství. Zemřel až v r. 1991, ale dobře se do té doby uživil jako autor portrétů, ba dokonce i architekt. Zmatek do duší teoretiků vnesl r. 1983 Salvador Dalí, když Brekera nazval největším sochařem 20. století.

Aká je tvár "slobody"?

2012-03-03T14:28:00.000+01:00

V amerických väzniciach roztrúsených naprieč rôznymi krajinami sveta, ale mimo spojené štáty, väzni sú pravidelne znásilňovaní, vešaní na háky, obeťami „waterboardingu“, pálení, pripojení na elektródy, mučení hladom, smädom, neexistujúcou zdravotnou starostlivosťou, napádaní psami či bití dokiaľ sa ich kosti nepolámu. Dokiaľ nachádzajú na amerických vojenských základniach či na americkom teritóriu, sú vystavení senzorickej deprivácii a ďalším systematickým útokom na zmysly. Je na nich položená špeciálna pokrývka hlavy, ktorá im zabraňuje čokoľvek počuť, kapucňa aby nemohli čokoľvek vidieť, chirurgické rúšky, ktoré odstránia ich čuch, tenké rukavice, ktoré zneutralizujú ich cit. Alebo je na nich uplatnený „biely hluk“, či iný násilný hluk striedaný totálnym tichom v nepravidelných intervaloch. Je im bránené v spánku, či už za pomoci silných žiaroviek zapnutých dňom i nocou, či výsluchmi, ktoré môžu trvať aj 24 hodín po 48 dní vkuse. Prípadne sú nútení prejsť z extrémneho chladu do extrémneho tepla a vice versa. Žiadna z týchto uvedených techník nespôsobuje „deterioráciu telových funkcií“, ktoré by legitimizovali mučenie.

Tzvetan Todorov, The Fear of Barbarians

Andreas Popp: Propaganda

2012-03-03T14:10:00.001+01:00

Jak (bohužel) přemýšlí většina “obyčejných” lidí a proč?
Jak se lidé dozvídají informace, odkud, a jak je poté vstřebávají?
Co bývá zpravidla následkem jednoduchého nasávání pravdy z Novy a ČT24?
Jak fungují mechanismy kontrolovaného zpravodajství – propagandy – se dozvíme z pohledu německého profesora, makroekonoma a filosova Andrease Poppa

Více v článku Demokracie jako náboženství?

Ti, kteří neumírají... Karel Kryl

2012-03-03T01:00:00.016+01:00

Dnes je tomu již 18 let, co zemřel "zpívající básník" Karel Kryl; československý písničkář, básník a grafik, taktéž nejvýznamnější představitel protestsongu, zapálený vlastenec a především čestný a poctivý člověk.
A opravdu zemřel? Kdepak! Žije dál v našich srdcích a jeho duše je tu s námi.
Pokud si chcete připomenout jeho strastiplnou a nelehkou životní cestu čtěte ZDE a nezapomeňte nikdy na jeho velikost. Vždyť on jako jeden z mála věnoval celý svůj život boji za pravdu!

Václav Klofáč o národní solidaritě

2012-03-02T01:12:00.001+01:00

"Je třeba objektivního kritického úsilí, revize pojmů a hesel, jež lehkomyslně a nesvědomitě proti sobě se staví, je třeba poctivého a vážného úsilí o filozofickou syntézu národní myšlenky a socialismu. Hlásíme se k této práci, vyzýváme k ní i ostatní bez rozdílu stran. Ze svého hlediska přitom důrazně pravíme: přirozené, poctivé, vědecky prohloubené národní uvědomění a vlastenectví není v rozporu se socialismem, naopak: je a musí být sociální a socialistické a čím hlubší, čím poctivější vlastenectví a národovost, tím socialističtější, tím upřímnější, účinnější zájem o lidský život, právo a rozvoj těch nejčetnějších, kteří národ tvoří, těch nejslabších a nejubožejších. Stručně řečeno: tvůrčí, konstruktivní, vědecky založený socialismus, nesený opravdovým soucítěním k trpícímu člověku, k spolubližním, je nejspolehlivějším měřítkem národního cítění a uvědomění, tak jako na druhé straně oběti schopný zájem o přirozenou národní kolektivitu, o její pokrok a bezpečnost je zkušebním kamenem socialistické poctivosti.“

Václav Klofáč

GNLS propaganda

2012-02-29T00:33:00.004+01:00

Evola o zhoubném materialismu, komunismu a kapitalismu

2012-02-28T00:14:00.024+01:00

V obou případech máme co dočinění s nihilismem, který má daleko impozantnější proporce, než nihilismus extrémistických skupin, kde je krize přítomna v akutním nezahaleném stadiu.

Připomněli jsme již jaké je skutečné pozadí zmíněného mýtu: jde o skutečnost, že moderní, dobře organizovaná historiografie interpretovala procesy, jež připravily půdu pro vznik evropského nihilismu, jako pokrok. Pokud jde o toto pozadí, západní a komunistický mýtus se shodují. Přesto však jsou řekněme v dialektickém vztahu, který vypovídá o jejich skutečném existenciálním významu.

V komunistickém mýtu jsou díky jeho primitivní těžkopádnosti a díky tomu, že se explicitněji odvolává na základní motiv - ekonomiku - lépe rozeznatelné prvky, jež svědčí o jeho skutečném smyslu. Jak je známo, v jeho rámci vznikla tvrdá polemika se všemi projevy duchovní krize: byly sice rozpoznány, ale připisují se na vrub „buržoazního dekadentismu“ a „anarchistického individualismu“. Ty jsou považovány za charakteristické rysy buržoazního odcizení se skutečností a terminální formy rozkladu, vyprodukované určitým ekonomickým systémem odsouzeným k zániku, tedy kapitalismem. Krize se tedy vykládá výhradně jako proces, který se týká hodnot a ideálů, jež jsou nadstavbou tohoto systému a jež poté, co se změnily v lež a pokrytectví, již nemají nic společného s praktickým chováním jednotlivců a hybnými silami epochy.

Ve svých radikálních formách se tento mýtus, tam kde se prosadil a kontroluje hnutí, organizace a národy, spojuje s odpovídajícím výchovou, určitým druhem psychické lobotomie, jejímž cílem je metodicky neutralizovat již od dětství každou formu vnímavosti a vyšších zájmů, každý způsob myšlení, který přesahuje hranice ekonomiky ekonomicko-sociálních procesů. Je to mýtus, jehož pozadím je to nejstrašnější prázdno, můžeme jej označit za ten nejzhoubnější opiát, který byl až doposud vykořeněnému lidstvu podán. Tento klam se však ničím neliší od iluze, obsažené v mýtu prosperity, zvláště v těch jeho formách, které se na Západě vyhraňují jako technologická euforie, stimulovaná jistými perspektivami takzvané „druhé průmyslové revoluce“ atomové éry bez ohledu na to, že se zde v podmínkách zápasu nad světem pohybujeme materiálně i politicky na okraji vulkánu.

Omyly a iluze obou ekonomicko-sociálních ideologií jsou nicméně totožné. Spočívají v tom, že se vážně předpokládá, že existenciální bída se omezuje na ty, kdo z toho či onoho důvodu trpí hmotným nedostatkem, zbídačení vinou daného ekonomického-sociálního systému, a že tato bída je větší u vyděděnců a proletariátu, než u jedinců, kteří žijí v materiálně dobře zajištěných či privilegovaných podmínkách, tudíž musí automaticky vymizet při „osvobození od potřeb“, při všeobecném zlepšení hmotných podmínek existence. Naopak je pravda, že smysl existence může chybět jak jedněm, tak druhým, a že neexistuje žádný vztah mezi materiálním a duchovním strádáním. Pouze nejnižším a nejprimitivnějším vrstvám společnosti lze předstírat, že receptem na veškeré štěstí a lidskou důstojnost je to, co bylo správně nazváno „zvířecím ideálem“, blahobyt hodný hovězího dobytka.

Neexistuje tudíž žádný vztah mezi smyslem života a podmínkami ekonomického blahobytu, pokud ano, tedy je spíše vztah opačný.

Ostatně je zde ještě jeden novější jev, jenž má v tomto kontextu velký význam, a sice takzvaný „globální protest“. Vychází částečně ze způsobu uvažování, jenž zde byl právě naznačen. Pod vlivem Marcusových názorů se dospělo k tomu, že byla rozpoznána podstatná shoda mezi systémem vyspělých komunistických zemí a zemí kapitalistické oblasti. V obou případech můžeme hovořit o technologické konzumní společnosti.

V komunistických zemích totiž proletariát už nevznáší původní revoluční požadavky, ty se částečně přežily, protože „dělnická třída“ byla začleněna do konzumního systému a byla ji zajištěna nikoli již „proletářská“, nýbrž buržoazní životní úroveň. To, že byla taková životní úroveň této třídě původně odepřena, bylo vlastně popudem k revoluci. Ale současně s konvergencí obou systémů byla odhalena rozhodující moc jediného „systému“, jež se projevuje destrukcí jakéhokoliv vyššího smyslu života a osobnosti.

Na úrovni, jež je více či méně úrovní „posledního člověka“, jak nám jej představil Nietzsche, soudí jedinec v současné konzumní společnosti v naprosté většině případů, že vzdát se pohodlí a průměrného blahobytu, které mu nabízí rozvinutá konzumní společnost, je absurdní, a že je to příliš vysoká cena za jakousi abstraktní svobodu. Přijímá tedy ochotně všechna omezení, jež platí uvnitř systému a vedou ke zprůměrnění. Tímto konstatováním se přechází od revolučního marxismu, zbaveného své původní hnací síly, právě ke zmíněnému „globálnímu protestu“ proti systému.

Tento protest je však vznášen ve jménu ničeho, neboť neobsahuje žádný vyšší princip, má iracionální, rádoby anarchistický, instinktivní charakter, z nouze se odvolává jakožto na jediný revoluční potenciál na odpudivé menšiny outsiderů, existencí na okraji společnosti a vyvrhelů.

Úryvek pochází z knihy Jezdit na tygru

Vyškovský soud bude soudit těžkého zločince AKTUALIZACE!

2012-02-27T17:35:00.033+01:00

Zítra proběhne soudní fraška s občanským aktivistou Aloisem Hlásenským. Ten byl již dříve například odsouzen za nedovolené podnikání - provozování kopírky ve své živnosti. Jak úsměvné v zemi, kde jsou mnohamiliardové defraudace nepotrestány a jejich aktéři sedí nadále ve svých ministerstvech. Další kauza, která přispěla vzetí do vazby je například vypnutí topení neplatícímu nájemníkovi.

Je více než pravděpodobné, že tyto obvinění jsou spíše jakousi "odměnou" za jeho činnost v občanském sdružení K213, jinak se totiž nedá vysvětlit rozhodnutí o vzetí do vazby. Obviněný nedostal předvolací dopis tak jako je zvykem, místo toho u jeho dveří "prý" zazvonili policisté a když se nikdo neozýval, byl soudkyní urychleně vydán zatykač. Poté stačilo už jenom navštívit policii a odpověď na otázku "hledali jste mě, co jste potřebovali?" a zadržení a odchod na vazbu byl dokonán. Podobně jako tomu bylo v případě Michaely Dupové. Pan Hlásenský se angažoval například i v kauze Vondrák-Dupová, kde ho bylo možné spatřit při soudních jednání (přestože to má z místa bydliště několik stovek km). Pan Hlásenský rozhodně zasluhuje plnou podporu všech slušných občanů této země! Kdo by měl snad zítra cestu kolem Vyškova, může pana Hlásenského svou účastí u soudu podpořit. Jednání začíná v 13:00.

Pan Hlásenský byl zproštěn veškerých obvinění. Gratulujeme! Více ZDE, ZDE a ZDE. Zejména u posledního odkazu si může každý z vás udělat obrázek, co je to justiční šikana. Až se budou zase ozývat hlasy, že v Bělorusku nebo v jiných zemích "osy zla" jsou lidé bezdůvodně zatýkáni, měli bychom si vzpomenout na to, jak to vypadá doma v ČR.

"Kosovo je Srbsko" znělo i ulicemi Zlína

2012-02-26T23:36:00.001+01:00

Podpora Kosovských Srbů probíhala na všech místech v republice. Například ve Zlíně uspořádali místní nacionalisté spontánní akci. Prošli náměstím a přilehlými ulicemi Zlína.

Nazývejme věci pravým jménem

2012-02-23T11:10:00.002+01:00

Kontroverzní Ernst Niekisch

2012-02-22T19:27:00.003+01:00

Vůdce národních bolševiků z dob výmarského Německa, o němž si národně socialistický ideolog Joseph Goebbles do svého deníku poznamenal, že „jej musí získat pro své hnutí“ a muž, který nakonec strávil osm let v nacistických koncentračních táborech za odboj, Ernst Niekisch se narodil dne 23. května 1889 v Trebnizu.

Budoucí profesor Ernst Niekisch vyrůstal v Bavorsku, kde se v roce 1917 přidal k Sociální demokracii a stal se redaktorem jejích novin. Aktivně se podílel na neúspěšné komunistické Bavorské revoluci (1918 - 1919), kde byl v Mnichově předsedou dělnické a vojenské rady. Niekisch byl v červnu 1919 odsouzen na dva a půl roku vězení za účast na tomto „Sovětském“ experimentu. Niekisch byl však nakonec zklamán absencí historické vize komunismu zapříčené jeho internacionalismem a zavrhnul jej.

V letech 1922 - 1926 se Ernst Niekisch vrátil do Sociální demokracie a stal se sekretářem Německé dělnické textilní asociace - ale zásadně odmítl jejich marxistický socialismus a slabost postavit se proti Versailleské smlouvě, o jejíchž účincích na Německý národ Niekisch píše, že: „… národ je utlačený a závislý, otročí pro cizí a žije doslova z ruky do huby. Žijeme v historickém momentu, kdy Dělník, zosobnění práce jako takové, má navíc nacionální misi, kterou musí splnit: bojuje proti absolutnímu sociálnímu útlaku vítězných států Versailleské smlouvy, povstává proti řetězům, kterými byl náš národ spoután.“ Nakonec je Ernst Niekisch ze Sociální demokracie vyloučen za svůj horlivý nacionalismus a antisemitismus.

V roce 1926 se stal členem Starosocialistické strany a šéfredaktorem jejích novin v Drážďanech. Také byl vydavatelem a redaktorem deníku Widerstand (Odpor), který byl silně proti západní politice tehdejšího říšského kancléře Gustava Stresemanna.

Proti západní revolucionář, věřící v spolupráci Německa a Ruska, byl přesvědčen, že silný pruský duch byl zosobněn v Sovětském svazu a v jeho totalitní vládě - stalinismu. Věřil, že tam kde se střetli a prolnuli Slované a Germáni, vzniknul veliký pruský duch. Ernst Niekisch prosazoval, aby německá Třetí říše byla vybudována na socialistickém a evangelicko - pruském základě a byla geneticky a kulturně provázána s ruským a slovanským světem a ne se západním katolickým Bavorskem, inklinujícímu ke kapitalismu. Rozvinul eurasijskou vizi postavenou na alianci mezi Sovětským svazem, Německem, Indií a Čínou. V pracích Niekische a jeho německých stoupenců tak narážíme na ideu kontinentální říše „od Vladivostoku ke Gibraltaru“ a na ideu „Třetího impéria“. Ideální osobou, jež měla být lidským motorem této aliance, se měl stát rolník jakožto protiklad k západnímu měšťáčkovi, zde je patrná určitá paralela s Mao Ce Tungem.

Jeho pokus o syntézu nacionalismu (namířeného proti versailleské smlouvě a sionistické nadvládě) a revolučního socialismu měl určitý vliv na nacistickou „levici“, včetně mladého Josepha Goebbelse, Gregora Strassera a Ernsta Röhma, ale také na další přední německé nacionalisty, například na spisovatele Ernsta Jungera. Ernst Junger v té době začal kolem sebe shromažďovat elitní bohémy a výstřední intelektuály do debatní skupiny. Tato skupina byla tvořena nejzajímavějšími osobnostmi Výmaru, mezi nimiž byl například veterán Freikorps Ernst Salomon, vnitřní opozice NSDAP vůči Hitlerovi - Otto a Gregor Strasser, národní bolševik Ernst Niekisch, židovský anarchista Erich Muhsan, americký spisovatel pobývající v Německu Thomas Wolfe, expresionistický spisovatel Arnolt Bronnen a nacistický ideolog Joseph Goebbles.

Nikdy však neproběhlo mezi národními bolševiky a německými komunisty sblížení - ti byli pro revoluční nacionalisty ideologicky pouze vazaly marxismu - leninismu a internacionalismu, který nikdy Niekischovi stoupence nepřitahoval. „My nechceme svést národ na scestí, nechceme jej zradit; jsme jedno tělo, jedna krev, naše myšlenky, pocity a touhy vychází z pozadí jeho bytí a aktuálních potřeb. To podstatné co nás trápí a hluboce poznamenává naše životy každý den je břemeno nečestných a nespravedlivých válečných reparací, způsobených listopadovou katastrofou. Nyní před Němci stojí velká výzva; musíme naplnit právo národního sebeurčení a zachovat naší pracující třídu. To pochopí pouze ti, kdo jsou více, než pouzí pisálci. Ti jsou totiž zaneprázdněni svými teoretickými články.“ stálo v Niekischově prohlášení z roku 1926.

Marxistickým socialistům taktéž Niekisch vyčítal, že nebojují proti Versailleské smlouvě a zní vyplívajícímu útlaku dělníků: „… sociální demokracie, která se povýšila do role „osvoboditele pracující třídy“, ale přitom nic nedělá proti společenským důsledkům politiky souhlasu s požadavky Versailles? Sociální demokrat nevěří, že dělnická třída se dnes stává zápalným knotem vědomím rovnocennosti mezi sociálním a národním bojem, a která se tak stane podstatnou, vehementní a živoucí progresivní silou, že žádný stranický funkcionář nebude schopný ji kontrolovat a žádný vykořeněný pisálek nad ní teoretizovat. Proto tedy to ticho při otázce národní výzvy! Proto, chce-li dělnický odpor svrhnout jařmo sociálního útlaku, musí se bezpodmínečně zahalit do národních barev, jinak bude dělník neustále snášet sociální jařmo a spoutávání sebe sama. Odmítáme všechna balamucení pracující třídy – to je to, co nás charakterizuje. Nikdo nás nemůže obvinit z toho, že děláme cokoli proti existenci pracujících jako takových a proti jejich bytí! Dělníkova svoboda je přesně to, co my chceme, ať si pánové Briand s Chamberlainem klidně svými nosy. Pro nás, na rozdíl od mnoha sociálně-demokratických spisovatelů, je svoboda německého dělníka více než vlastní prospěch a úlitby od Brianda s Chamberlainem. Aktivizovat a volat do boje a přitom být zaopatřeni těmito pány, to skutečně není podstata socialismu a něco takového se nám z duše protiví.“

Naopak Hitlerovi vyčítal to, že je hnán pouze pomstou za Versailles, nenabízejíc skutečnou revoluční změnu Německému národu: „… máme daleko k tomu, být nacionálními socialisty v běžném slova smyslu. Oni jsou podobně jako sociální demokraté, vedeni téměř výlučně omezeným pohledem domácí politiky. Oni příliš myslí na „popravu listopadových zločinců“, v jejich úmyslech příliš převládá nenávist, pomsta a odveta. Tito lidé nemyslí na to, jak se sjednotit s cílem politického zesílení německého národa. My jsme méně destruktivní a méně negativističtí. Přijímáme všechno, co zvyšuje sílu a prestiž Německa a jeho obyvatel, naše jednání je silně podřízeno otázce, jak bychom se mohli dostat opět na mocenský vrchol. Ti, kdož chtějí věšet „listopadové zločince“, potom budou nepochybně chtít nechat Francouze jít. Oni budou sotva mít dostačující sílu k tomu, později v Porúří nastolit spravedlnost a dát každému, co si zaslouží.“

Poté co se k moci v Německu dostali národní socialisté Adolfa Hitlera Ernst Niekisch brzy poznává, že jeho myšlenky jsou s Třetí říší v rozporu. Ersnt Niekisch sice podporoval zavedení totálního státu pro všechny, ale stát Adolfa Hitlera pro něj byl příliš málo socialistický. Ersnt Niekisch tedy aktivizuje skupinky aktivistů, kteří šíří propagandu proti Hitlerovi. Avšak bez valného úspěchu. Sám Ernst Niekisch je v roce 1937 zatčen a uvězněn Gestapem. Dne 10. ledna 1939 je odsouzen k doživotnímu vězení.

Ernst Niekisch strávil v koncentračním táboře celou válku a se štěstím jej přežil - tábor opustil s velice podlomeným zdravím a téměř slepý. Zlomený muž se v důsledku zacházení, jež mu „nacionalismus“ Třetí říše přivodil, stává Marxistou. Do roku 1953 vyučoval sociologii na Humboldtově univerzitě ve Východním Německu. Po rozdrcení dělnických nepokojů ve východním Berlíně zavrhuje nakonec i marxismus a utíká do Západního Německa. Zde tato kontroverzí a nepochopená osobnost 23. května 1967 umírá.

Kosovo is Serbia - support from Ostrava

2012-02-21T20:20:00.002+01:00

Gottfried Feder - Proti otroctví úroků!

2012-02-21T16:37:00.000+01:00

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

V úrokovém otroctví jsou všichni ti, kdo musí vydělávat na svůj chléb duševní či tělesnou prací, zatímco vedle nich početně malá vrstva – bez práce a námahy – pobírá ohromné příjmy ze svých úroků, bankovních a burzovních zisků, peněžních transakcí atd. (Zde nemysleme na malé rentiéry a střádaly – jistě i oni děkují, resp. děkovali za své úrokové příjmy skrz naskrz falešnému zřízení – ale byly jim během života odebrány či zdaněny nebo jinak odňaty dvojnásobné a stonásobné částky jejich malých úroků, takže jim ve stáří lze snadno vyplatit část plného pracovního výnosu, který jim byl dříve odpírán, resp. zadržován – a získat tak velkou masu těch, kteří jsou na dnešním úrokově-kapitalistickém systému zdánlivě zainteresováni.)

V úrokovém otroctví je dále i průmyslník, který svůj podnik vybudoval nejhouževnatější prací, a pak – následuje ducha času – jej proměnil v „akciovou společnost“ a nyní není už pánem svého svobodného rozhodování, nýbrž musí uspokojit nenasytnou chtivost zisku „dozorčích rad a akcionářů“ – nechce-li být ze svého vlastního výtvoru propuštěn!

Do úrokového otroctví se vydává každý národ, který kryje svou potřebu peněz „půjčkami“.

V úrokovém otroctví zanikne každý národ, který vydal svá nejdůležitější vnitropolitická výsostní práva, své peněžnictví (peněžní svrchovanost), své železnice (dopravní svrchovanost) a dozor nad nejdůležitějšími daněmi i cly peněžní moc, bankéřům, jako to učinilo Německo přijetím Dawesova plánu…
V úrokovém otroctví se nalézá tvořivá práce, která přiznala přednost penězům, takže dnes se „služebník hospodářství“, peníze, staly „pánem práce“, a to jejím nejbrutálnějším tyranem…

Úrokové otroctví je správný věcný výraz pro antiteze: „Kapitál proti práci“, „krev proti penězům“, „tvořivá síla“ proti „vykořisťování“…

Zrušení úrokového otroctví je železnou osou, kolem níž se všechno točí, je mnohem víc než pouhým finančně-politickým požadavkem, zasahuje ve svých předpokladech i výsledcích stejně tak hluboko do politického života jako do života hospodářského, neméně je hlavní otázkou ekonomického myšlení a zasahuje tak i co nejhlouběji do osobního života každého jednotlivce, když od každého žádá rozhodnutí: služba národu nebo bezmezné soukromé obohacení – znamená tedy „vyřešení sociální otázky“!

Zdroj: Délský potápěč

Itálie: Policie rozehnala pokojný protest proti reformě školství

2012-02-21T15:38:00.000+01:00

Přes dvěstě studentů z CasaPound a Blocco Studentesco protestovali ve Veroně proti privatizaci školství a vládě banksterů. Původně chtěli navštívit proslov ministryně školství, aby jí do očí řekli, co si myslí o reformě školství a prosazovaných principech "neomezeného liberalismu inspirovaným anglosaským modelem", buhužel místní universita byla uzavřena. Pokojný protest proti vládě "baronů" ve službách bank, který probíhal na náměstí před univerzitou pak policie násilím rozehnala.

Kosovo je Srbsko!!!

2012-02-20T19:18:00.008+01:00

Přesně na výročí uloupení Kosova, se skupina AN Jih vydala upozornit na tento zločin do ulic. Během večera bylo v ulicích měst umístěno několik desítek upomínkových letáků se svíčkami, které měly působit jako memento této události.

V sobotu 18. 2. 2011 se na toto téma v Jihlavě uskutečnila demonstrace, kterou pořádala Dělnická mládež. Report z akce můžete nalézt zde.

V dome Pounda: Interview s Gianluccom Iannonem

2012-02-19T21:49:00.000+01:00

Casa Pound je talianske politické hnutie, ktoré je pomenované po americkom básnikovi a sympatizantovi fašizmu, po Ezra Poundovi. Aj keď je nevyhnutne opisované ako „extrémistické“, „rasistické“ a „neofašistické“, hnutie, založené v roku 2003 je v skutočnosti o mnoho komplexnejšie a zaujímavejšie, najmä z perspektívy alternatívnej pravice. Zaujíma holistický a ľudový prístup k politike, sústrediac sa na kultúru, komunitu a rôznorodé aktivity pre svojich členov, ako aj na tradičnú pouličnú politiku. Toto je e-mailové interview s Gianluccom Ianonnem zo začiatku r.2011 ( Colin Lidell )

Casa Pound stále nie je veľmi známe v anglicky hovoriacich krajinách, ani tými, ktorí sú aktívni v pravicovej politike. Môžete predstaviť vaše hnutie našim čitateľom ? Koľko členov a akú podporu zo strany verejnosti máte ?
Takže, spájať Casa Pound s pravicou je trochu reštriktívne. Casa Pound Italia je politické hnutie organizované ako asociácia za sociálny vzostup. Začína napravo a prechádza naprieč celým politickým spektrom. Pravica a ľavica sú dva zastarané pohľady na politiky, potrebujeme zrodiť novú syntézu. CPI má vyše 4000 členov po celom Taliansku, no sympatie a podpora, ktorú si získavame dňom za dňom sú o mnoho väčšie... Vezmite si napríklad, Blocco Studentesco, naša študentská organizácia získala 11 000 hlasov v Ríme a v provincii v študentských voľbách.

Prosím, povedzte nám niečo o sebe a vašej minulosti.
Narodil som sa v auguste 1973 a začal som s politickým aktivizmom v 14tich vo Fronte della Gioventú (Front mládeže) v Acca Larenzia, jednom z mestských štvrtí Ríma. Odvtedy som nikdy neprestal byť súčasťou tohto sveta. Som novinárom od r.1999, pracoval som v televíziách a rádio staniciach a takisto som písal pre národné noviny o medzinárodných konfliktoch, literatúre, kine a hudbe.

Aká je hlavná politika a úlohy Casa Pound v krátkodobej a dlhodobej perspektíve ?
CPI pracuje na všetko čo sa týka života nášho národa: od športu k solidarite, kultúre a samozrejme politike. Ohľadom športu máme futbalové tímy a akadémiu, hráme hokej, rugby, parašutizmus, brazílske jiu-jitsu, potápanie, turistiku, speleológiu a horolezectvo. Pre solidaritu máme zdravotnícke tímy, organizujeme dobročinné zbierky pre Karenský ľud (etnická menšina v Mjanmarsku, pozn. redakcia) a poskytujeme pomoc sirotám a slobodným matkám. Telefónna linka „Dillo to Casa Pound“ ( „povedz to Casa Pound“ ) je aktívna 24 hodín denne 7 dní v týždni a poskytuje bezplatné rady o právnych a daňových otázkach. Na poli kultúry, pozývame autorov a organizujeme knižné prezentácie; máme umelecký klub, divadelnú školu, bezplatné gitarové, basgitarové a bubnové kurzy, vytvorili sme umelecký trend zvaný Turbodinamismo, máme vydavateľskú spoločnosť, tucty kníhkupectiev a web stránok. Politicky presadzujeme rôzne zákony ako Mutuo sociale (sociálna hypotéka), Tempo di essere Madri (čas byť matkou) či proti privatizácii vody a mnoho ďalších. Hovoriť o CPI nikdy nie je ľahké, pretože všetky tieto veci sú CASA POUND. Všetko toto predstavuje naše výzvy a projekty pre súčasnosť a pre milénium.

Máte nejaké výrazné prepojenie na skupiny či strany mimo Talianska ?
Nie.

Prvou vecou, ktorá uderí ľudí v anglicky hovoriacich krajinách je meno vašej skupiny, ktoré, samozrejme odkazuje na slávneho amerického básnika Ezru Pounda. Aké dôležité sú Poundove myšlienky pre vaše hnutie ? Prečo ste si zvolili jeho meno za názov vášho hnutia ?
Ezra Pound bol básnik, ekonóm a umelec, Ezra Pound bol revolucionár a fašista. Ezra Pound musel trpieť za svoje myšlienky, bol poslaný do väzenia na 10 rokov aby bol umlčaný. Vidíme Ezru Pounda ako slobodného muža, ktorý zaplatil za svoje idey, je symbolom „demokratických názorov“ víťazov.

Ezra Pound je tiež meno bežne spojované s antisemitizmom. Niektorí automaticky uvidia vyvolanie jeho mena ako davové volanie po antisemitizme. Mohli by ste potvrdiť postoj Casa Pound s ohľadom na Židov a Izrael ?
Spájať Ezru Pounda a antisemitizmus je absolútne mimo. To isté platí pre Casa Pound, nemá to žiadny zmysel. Je pravdou, že sme proti izraelskej politike voči Palestíncom, proti bombardovaniu civilistov a embargu na medzinárodnú pomoc. Povedať to ale neznamená byť antisemitom, znamená to analyzovať fakty.

Ste známi svojou anti-úžerníckou rétorikou. Najempatickejší ľudia sa stavajú proti neprimeranej úžere, ale ste proti všetkým druhom úžery ? Ak nie, kde končí jej konštruktívny vplyv a kde začína deštruktívny ?
Úžerníctvo je tá najhoršia vec. Je to hlava chobotnice. Je to to, čo iniciovalo vojny, ktoré začínajú okolo Stredozemného mora, ktoré generujú ilegálnu emigráciu a deštrukciu. Je to to, čo vytvára nezamestnanosť, dlhy. Je to to, čo ohrozuje budúcnosť našich detí, to čo ich robí slabé a pripravené na masaker.

Môj dojem z Casa Pound je, že je to veľmi ľudová organizácia, ktorá úspešne operuje v „aréne pouličnej politiky“ s pochodmi, sprievodmi a udalosťami, ktoré budujú identitu a komunitu viac než prostredníctvom konvenčných volieb. V anglofónnych krajinách sa pravicová pouličná politika ukázala ako dvojsečná zbraň, dovoľujúca médiám namaľovať veľmi negatívne obrazy o Národnom fronte v 1970tych rokoch a neskôr o BNP. Z tohto dôvodu sa BNP teraz vyhýba uliciam ako politickej aréne. Úspechy vašej skupiny ukazujú, že ulica je o mnoho prijateľnejšia politická aréna pre pravicu v Taliansku. Čo si o tom myslíte ? Aké odlišnosti toto umožňujú ?
Za prvé, Anglicko nikdy nebolo fašistickým štátom. Toto vytvára veľké kultúrne rozdiely. Takisto, ako som povedal predtým, CPI pracuje na tuctoch projektov rôznymi metódami: od konferencii k demonštráciám, distribúcii informácii, plagátom. Dôležitá vec je vytvoriť proti-informácie a obsadiť územie. Zásadné je vytvoriť sieť sympatizantov než sústrediť sa len na voľby. Vo voľbách, ak súperíte s masívne financovanými skupinami v jednou alebo dvoma zvolenými osobami, nemôžete zmeniť nič. Pre nás politika znamená komunitu. Preto vravíme, že ak vás nevidíme, tak tam nie ste. Preto sme v uliciach, na počítačoch, v kníhkupectvách, na univerzitách, v posilňovniach, na vrchoch hôr a v novinových stánkoch. Preto sme v kultúre, sociálnej práci a v športe. Je to konštantná práca.

Kvôli rozdielom medzi Britániou a Talianskom, myslíte si, že pre pravicu v Británii je lepšie vyhýbať sa pouličnej politike ? Aký je v tomto kontexte váš pohľad na English Defence League, skupinu, ktorá zjavne vidí ulica ako svoju arénu a fórum ?
Myslím si, že EDL ide cestou stretu civilizácii. Pre mňa a pre Casa Pound, toto vyvoláva istý druh nechute. Ak britskú pravicu predstavuje len toto, tak hovorme radšej o futbale, bude to lepšie.

Zpátky v čase

2012-02-19T00:02:00.001+01:00

17.2. Praha - Spontánní akce na podporu politicky stíhaných

2012-02-18T21:23:00.000+01:00

Kosovo, kam kráčíš?

2012-02-18T06:23:00.003+01:00

17.února uplynuly tři roky od vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. Kosovo se tento den prohlásilo za demokratický, světský a multietnický stát. Jaká je vůbec historie onoho kusu země, který nese název Kosovo a co vedlo k vyhlášení nezávisloti? To jsou jen některé otázky, na které se společně budeme snažit najít odpověď.

Mezi 6. - 7. století našeho letopočtu do oblasti dnešního Kosova přicházejí první Slované, kteří postupně vytlačují původní etnikum a stávají se tak dominujícím prvkem v oblasti. Od 11. století vzniká v oblasti mnoho klášterů, které jsou zásadní pro rozvíjející se Srbskou kulturu. Kosovo a sousední Metohija se stále více stává důležitější provincii. To potvrzuje i to, že sídelní město srbských králů je kosovské město Prizen, ze kterého vládne asi nejschopnější srbský panovník Dušan Veliký, který postupem času aspiroval i na byzantského císaře. Velká část Srbů dodnes považuje Kosovo a sousední Metohiji za svůj "Jeruzalém".

28. června 1389 se odehrává bitva na Kosově poli, kde srbské vojsko vedené knížetem Lazarem podléhá osmanským Turkům. Kosovo tedy spadá do nadvlády Osmanské říše, která trvá několik staletí. Velká část obyvatel postupem času přechází na islám, který v oblasti skýtá mnoho výhod. Muslimové v oblasti nebyli nijak perzekuování a byli odproštěni od odvádění daní.

Během osmanské nadvlády se Srbové pokusili několikrát povstat (5x), tyto povstání nikdy nevedly k vytouženému cíli, ale spíše k hromadnému vyvražďování křesťanských Srbů, jejichž majetek byl rozdáván a to především Albáncům, kteří v oblasti hojně žili. S postupným slábnutím Osmanské říše, se Kosovo opět stává součástí Srbska (1912). V roce 1913 se albánští separatisté pokoušejí o vyhlášení samostatného národního státu, ale bez úspěchu. V té době už se začalo čím dál více mluvit o vzniku tzv. "Velké Albánie", která se měla skládat z Albánie, Kosova, Metochie, části Srbska a severního Řecka. Velká Albánie měla být etnicky čistý celek složený primárně z Albánců. Je v celku zajímavé, že na těchto jmenovaných územích tvořili Albánci méně než polovinu obyvatel, takže o žádném sebeurčení zde nemohla být řeč.

V období druhé světové války je Kosovo pod patronací fašistické Itálie. Je vyhlášena Velká Albánie, ale dá se říct, že pouze formálně. Přesto už v tomto období dochází k častému vraždění Srbů a zabavování jejich majetků ve prospěch Albánců, kterých je stále menšina. Na území Srbska funguje v celku masivní odboj, který se skládá většinou z Titových komunistických partyzánů. Tito se po válce dostává do čela Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Komunistický diktátor zakazuje dekretem návrat desítkám tisíc kosovských Srbů. Majetek je postupně rozdán albánské chudině.

Čím dál tím více sousedních Albánců utíká před chudobou do Kosova. Kde se jim dostává nebývalých výsad v tehdejší komunistické Jugoslávii. V celé zemi je tvrdě potlačován jakýkoliv náznak nacionalismu a je hlásáno bratrské soužití všech etnik a národů v celé Jugoslávii. Vyjma Kosova a především kosovským Albáncům, kterým je v roce 1974 novou ústavou zaručena nevídaná autonomie. Oblast se stala prakticky státem ve státě. Kosovo má svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy.

Etnické složení Kosova se postupně mění. Zatímco v roce 1929 v Kosovu sídlilo 61% Srbů a Černohorců, v roce 1961 už převažovali s 67% Albánci. Ani velká míra autonomie nestačila radikální části kosovských Albánců. Na jaře roku 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá 80. léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům.

V březnu 1989 byla vyhlášena nová srbská ústava. Ta ponechávala Kosovu území a kulturní autonomii, ale odepírala atributy státu. Situace se ještě zostřila v roce 1996, kdy se o slovo přihlásily různé teroristické skupiny v čele s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a začaly se zintenzivňovat různé teroristické útoky a ozbrojené incidenty. Problémy v celé Jugoslávii postupně eskalují. V roce 1997 vypuká v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Srbové zpočátku vyčkávají s rozsáhlejším potlačením povstalců. Ale když 23. března 1998 USA označují UÇK jako "nepochybně teroristickou organizaci", (ano je to ta samá UÇK, se kterou se za pár let ti samý lidé vesele plácají po ramenech a pózují pro světová media) Miloševič zahajuje vojenskou ofenzivu. UÇK během povstání naplňuje svoje předsevzetí a postupně etnicky čistí (honosný název pro vyvražďování) Kosovo, majetky Srbů jsou rozkrádány a ničeny, aby se přeživší neměli kam vrátit. Kosovská osvobozenecká armáda likviduje veškerou politickou konkurenci, která v Kosovu vzniká, probíhají i čistku uvnitř UÇK.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Celá tato událost je klíčem k pozdějšímu mezinárodnímu konfliktu.

12. března 1999 Česká republika vstupuje do NATO za 11 dní 23. března 1999 byla zahájena mohutná ofenziva spojeneckých sil NATO na Srbsko. Tento útok byl proveden bez mandátu OSN, tak jako většina okupačních konfliktů, kterým šéfovaly Spojené státy. V tyto dny byl zaveden nový orwellovský výraz "humanitární bombardování". Tento newspeak nám poprvé představil "lásko pravdomluvný" prezident Václav Havel. Televize v té době chrlila mohutné záběry masových hrobů, ve kterých měli být zmasakrovaní obyčejní kosovští Albánci, faktem však zůstává, že se většina těchto zločinů nikdy nevyřešila a viník nebyl nikdy určen. 78 dní trvalo humanitární bombardování, které zabilo desítky tisíc nevinných lidí a stovky tisíc jich vyhnalo z jejich domovů. Byly použity i mezinárodně zakázané kazetové bomby, které měly ohromný dopad na ztráty v civilním obyvatelstvu. Srbové byli donuceni podepsat příměří, které jim mělo zaručovat to, že Kosovo zůstane Srbsku. Většina kosovských Srbů z oblasti postupně utíká, jednotky NATO přihlíží jak UÇK postupně dokončuje etnické vyčistění oblasti.

S koncem války se v Kosovu jak houby po dešti začínají objevovat různé vojenské základy, které byly asi pravým smyslem vstupu (především) USA do konfliktu. USA disponuje v oblasti druhou největší vojenskou základnou mimo Spojené státy, která nese název Bondsteel. Tato základna je schopna pojmout až 70 000 vojáků a má strategický vliv pro celou Evropu. Dalším významným aspektem celého konfliktu je fakt, že oblast Kosova je mnohými experty označována za hotové surovinové království. Tamní příroda je bohatá na zásoby ne příliš známých surovin, které se v různých průmyslových odvětví používají jako velmi drahé aditiva. V neposlední řadě nelze ani opomenout fakt, že Kosovo se nachází přesně uprostřed balkánské cesty drogových narkotik z Afghánsko-Pakistánské oblasti směrem do Evropy.
Bývalý Srbský prezident Slobodan Miloševič, byl pro údajné spáchání vojenských zločinů souzen před Haagským tribunálem. Je zajímavé, že poté co mu byla řečena obžaloba a mělo nastat povolávání svědků obhajoby zemřel na náhlý srdeční infarkt. Člověk, který byl prakticky celý den pod dohledem lékařů, který po celý čas procesu nejevil žádné významné zhoršení zdravotního stavu najednou nečekaně zemře poté, co mají předstoupit svědci, kteří by mluvili v jeho prospěch.

Celé představení postupně vrcholí 17. února 2008, kdy Kosovo vyhlašuje samostatnost. Premiérem se stává Hashim Thaçi, který byl ještě před pár lety jedním z vrchním velitelů teroristické UÇK. On sám byl na seznamu hledaných teroristů (hledán pro bombové útoky a obchodování s lidskými orgány). Nutno podotknout, že Kosovo by bez zahraniční pomoci nevydrželo ani jediný den. V oblasti převažuje šedá ekonomika, vysoká nezaměstnanost, korupce a především se z Kosova do zbytku Evropy pašuje velká část tvrdých drog.

Člověku, který se zajímá o geopolitické dění určitě přijde na mysl jedna otázky, když je možné osamostatnit Kosovo, které k tomu nemá naprosto žádné historické argumenty, proč to samé není možné například u Palestiny, která je už více jak 60let okupovaná jedinou pravou demokracii na Blízkém Východě. Holt všichni jsme si rovni, ale někdo si je rovnější.

Politické procesy jsou odrazem dnešní pokřivené doby

2012-02-17T08:26:00.001+01:00

Společenská a politická situace v naší zemi nám ukazuje, že principy demokratického a právního státu už zanikly, byl zredukovány pouze na nespravedlivou tržní soutěž a boj o přežití. Ústava, kdysi garant vlády orgánů státní moci, jejiž zdrojem je lid, jsou pouhou fikcí.

Tyto orgány již slouží vlastníkům kapitálu a těm, kteří jsou s nimi spjatí. Mnozí argumentují tím, že ústava zaručuje svobodu. "Demokratická" ústava existovala i u Hitlera, i za minulého režimu, a svoboda skutečně byla, ale jenom pro ty, kteří souhlasili s tehdejším zřízením. Žijeme v právním nihilismu, v absolutní nerovnosti před zákonem, v rozporu mezi slovy a činy.

Systém likviduje své kritiky. Likviduje a cejchuje to, co se příčí všemu obvyklému. Rozsévá se nenávist a nesnášenlivost. Mašinérie, která byla uvedena do pohybu, stále přináší neštěstí pro viníky i nevinné. A nyní dospěla do bodu, kdy se stala zdrojem teroru pro všechny své občany. Česká republika je tak státem, kde každý žije ve strachu. Vláda, potažmo představitelé politického systému, sice trestá nespočet lidí za "závažnou závadovou nebo trestnou protispolečenskou a protistátní činnost", nicméně sama se dopouští porušování práv a svobod.

ČR žije v bezvládí - vlády ignorují ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod.
Nejsou to jen práva politická, ale i práva sociální, která jsou soustavně likvidována a porušována. Ve skutečnosti stále existují, mají svá místa v zákonících, ovšem v praxi jsou porušována. Mnohá nejsou zcela jasně vymezena (např.Lichva), či jsou nejasně definována (právo na důstojný život, válečné štvaní, apod.) a nebo jsou odkázána na posudky královsky placených znalců a posudkových komisí (svoboda slova, veřejné zdraví). Tento jev dává prostor k jejich soustavnému porušování. Vytvořením těchto možností se tak stát plně podílí na ekonomických a sociálních zločinech. Například Listina základních práv a svobod, zakotvená v Ústavě ČR. Pro tyto práva platí, že jsou nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci. O tom, jak vypadá v ČR soudní moc není třeba polemizovat. Teď ke konkrétním příkladům.

Článek 26
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.

Stále větší počet lidí nemá na základní životní potřeby, na bydlení a stravování. V těchto odvětvích rostou nejvíce náklady přičemž mzdy a důchody stagnují anebo klesají. Ústava zaručuje právo i na přiměřenou podporu pokud ne vlastní vinou někdo práci nemá. Skutečnost je taková, že výše minimálních mezd a důchodů nezajišťují ani základní potřeby občanů. Stejně tak i částky existečního minima.

Článek 27
(2) ... Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

Nelze nezmínit nový nápad Jaromíra Drábka, tzv. zaměstnanecké rady, což je obdoba žluťáckých odborů (Majitel podniku založí odborovou organizaci, jmenuje vůdce a fakticky odbory ovládá ve svůj prospěch). Na mnoha pracovištích vládne atmosféra strachu jako za normalizace. Lidé se bojí ozvat i o svá základní práva. Demokratický režim tak vytvořil vynikající podmínky pro persekuci pracujících "neviditelnou rukou trhu".

Článek 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky

Rozmáhající se dohody o provedení práce, které fakticky toto právo narušují, je nuceno podepisovat pod tíhou těžkých životních situací a zajištění základních životních potřeb stále více lidí. Mnozí také musejí rezignovat na novodobou otročinu pod různými pracovními agenturami s minimem práv a maximálním vykořisťováním. Výše minimální mzdy, za kterou pracuje 1/4 zaměstnanců, neodpovídá vůbec dnešním možnostem a cenám.

Článek 29
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

Zrušení chráněných dílen a jiných výhod tomu nenasvědčuje. Navíc od začátku minulého roku demokratický režim úspěšně "vyléčil" přes dva tisíce invalidů, a udělal z nich práceschopné, i když zaměstnání fakticky se svým postižením neseženou. Tito lidé jsou tedy odkázáni na pomoc svých bližních.

Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

Neustálé úpravy, které deformují důchodový fond včetně důchodové reformy, zapříčiňují to, že vyplácené částky nereflektují ceny základních potřeb. Částky životního a existenčního minima stejně tak příspěvky v hmotné nouzi, vůbec neodpovídají dnešním cenám ani možnostem a nedokáží pokrýt ani základní životní náklady na úrovni umožňující přežití.

Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky

Zavádění standartu a nadstandartu v praxi znamená likvidaci bezplatné péče hrazené ze zdravotního pojištění. Solidarita byla nahrazena tržními principy. Pacient tak dostane péči, na kterou bude mít peníze a ne takovou, jakou bude doopravdy potřebovat. Z porušování tohoto práva má výhody pouze farmaceutická lobby.

Článek 32
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

V součastnosti by se dalo spíše hovořit o tendenci snižovat a různě znevýhodňovat postavení rodiny. Například otázka bydlení byla přenechána neviditelné ruce trhu a stal se z ní výhodný obchodní artikl a generátor lichvářských zisků. Ať už jde o hypotéky, nájmy, nebo výstavbu či pořízení domácnosti. Nenasytná ruka trhu se zmocnila také potřeb nezbytných pro život novorozeňat a dětí. Žádná z cen těchto věcí nezbytných pro zajištění rodiny není regulována, naopak vše je zařízeno tak, aby se pořízení rodiny stalo "drahým špásem".

Článek 33
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

To již také není úplně pravda. S různými poplatky se můžeme setkat již ve školce. Například vybavit "prvňáčka" do školy je otázka řádově několika tisícikorun. Připravovaná reforma vysokých škol, včetně školného, je výhodou pouze pro banky. Pronikání těchto tržních principů do školství však znamená konec bezplatného vzdělání.

Článek 35
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Míra, kterou stanovuje zákon se upravuje dle potřeb nadnárodních korporací. Dnes je například lobbing za prolomení těžebních limitů běžnou věcí. Mizí celé obce nebo lesy. Odstraňování ekologických zátěží je výhodným byznysem. Drancují přírodu a zdroje a říkají tomu volný trh. Příroda prostě musí ustoupit kapitálu.

V globálním kapitalismu už dávno zmizela hranice mezi legálním a nelegálním. Představitelé zahraničního kapitálu a jejich (ne)oficiální aparáty k ovlivňování veřejného života a ekonomiky zcela destabilizovaly Českou republiku, ve výsledku to znamená jediné - práva zaručené Ústavou, nemohou být naplněny. V těchto právech je téměř vždy také napsáno "podrobnosti stanoví zákon". Zákon však fakticky stanovuje buďto jejich porušování, nebo dané právo vůbec neumožňuje doopravdy naplnit. Tyto skutečnosti jsou daleko větší problém a jsou pro společnost daleko více nebezpečnější než závažné protispolečenské trestné činy jako organizování dětského dne nebo držení megafonu. Ústavu lze tedy zákonně a beztrestně obcházet, ale běda tomu, kdo by chtěl vyjádřit svůj názor!

Namátkou jsme vybrali práva, která se netýkají "extrémistů" a různých "protistátních živlů", ale úplně obyčejných lidí. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že dochází k likvidaci ústavnosti a lidských práv, byť třeba i oklikou. Každý obyčejný člověk je tak na stejné lodi jako novodobí političtí vězni, protože se stal terčem stejného útlaku. Otázkou zůstává koho chce vůbec sebepotlačující se demokracie bránit?

Zpět v čase
"Extrémistické pochody a akce" resp. jejich potlačování odhalilo, že žijeme v policejním státě. Policejní a mediální teror se stupňuje a na tyto závadově smýšlející se pořádají vyloženě hony. Svoboda v této zemi znamená pouze svobodu pro policejní stát, represe, pro zlodějinu a porušování Ústavy ČR. Už jenom to, že je nějaký názor definován jako extremismus a zároveň potlačován, ukazuje skutečnost, že existuje stále jakási obdoba neoficiální "národní fronty" korektních názorů.

Národní fronta bylo v minulém režimu uskupení sdružující různé politické i nepolitické organizace od komunistické strany až po filatelisty. Její reálnou opozicí byli nejprve národní socialisté, kteří byli souzeni za rozvratnou činnost, nejeden z nich za šíření "závadných letáků". Poté neorganizovaní disidenti, mnozí z nich vzdorují režimu dodnes. Samozřejmě že existuje řada nepolitických sdružení, která řeší řadu problémů. Ty však řeší jenom následky systému a ne hlavní příčiny. Proto mnohé z nich (zatím) nejsou předmětem zájmu policie a jiných represivních orgánů. Všechna uskupení NF měla korektní systémovou linii, žádná nevybočovala z řady.

Tato národní fronta s ideovými mantinely byla transformována neoficiální národní frontou názorové plurality, ovšem pouze do takové míry, aby nebyl ohrožen samotný režim. Tvoří ji opět různé politické strany, svazy a různé neziskovky. Například svaz politických vězňů se ve svém myšlení nezměnil. Ani ten komunistický nechtěl mít s tehdejšími vězni režimu nic společného, naopak akceptoval jejich potlačování. Karel Kryl, krátce po svém příjezdu do Česka, varoval před demokratůrou, tedy před systémem, který se na oko tváří jako demokracie, ale není svobodným. Čas plynul a Kryl stále více viděl tu morální špínu, cenzuru, zlodějinu, nesplněné sliby a promarněné příležitosti, které se odhalovaly součastně s dobou. Jeho díla z devadesátých let hovoří za vše. "Svoboda nezná žádné ale. Buď je a nebo není." prohlásil. A jak je to dnes? Národní fronta těch, kteří souhlasí, kteří "drží hubu" a těch kteří mají svých starostí dost.

Minulý režim byl typický tím, že násilně formoval myšlení lidí. Komunističtí politruci obdivovali západní propagandu, ale neuměli ji pochopit ani nepodobit. Jejich propaganda se dala spíše přirovnat k té z Orwelova románu 1984. Ta demokratická pracuje daleko lépe a záludněji. Myšlení lidí jde lépe formovat pomocí umě zpracovaného zpravodajství a filmů, než povinným členstvím ve straně. Výsledek je však stále stejný. Lidé raději mlčí a bojí se postavit za svá práva. Mají však pocit, že lépe již nebude a že vlastně nic nezmění. Neangažovanost občanů a strach je dalším typickým rysem totalitního režimu.

Databáze Očista aneb ať udělají cokoliv, vždy to bude demokracie.
Policie si vede databázi závadových osob a protistátních živlů pod názvem Očista (paralera s názvy databází StB čistě náhodná). Bohužel nikdo neví, na základě čeho se může v takové databázi ocitnout. Do databáze nelze ani nahlédnout. Existence takové databáze je v demokracii samozřejmě nepřípustná, avšak stačí udělit zákonnou vyjímku tzv. Závazný pokyn policejního prezidenta (č. 93/2006) a protiprávnost najednou neexistuje. Když si mnozí z nás vzpomenou na minulý režim, vybaví se vodní děla, obušky, ohebné paragrafy. Za tu dobu se ledacos změnilo, technika represivních orgánů se vylepšila, ale praktiky zůstaly stejné. Prakticky vzato, i kdyby zavedli stanné právo jako za Hitlera, byla by to demokracie. Stačila by jenom zákonná úprava. To však neznamená, že rány tonfou "demokratickým obuškem" bolí méně. Jsou však společensky přijatelnější. Nakonec když může demokracie páchat zločiny proti lidskosti všude ve světě, proč by to nešlo někdy zkusit i "doma"?

Demokraté nejlepší učitelé lidských práv.
V praxi to vypadá tak, že se k soudu můžeme dostat za vylepení nálepek nebo za to, co jsme řekli. Mohou zakázat i politickou stranu. Důvod? Porušovala lidská práva, zakotvené v ústavě. Naproti tomu, asociální reformy a privatizace, které pošlapávají lidská práva plošně, jsou tolerovány, a to i přesto, že útočí na lidi přímo. Dostáváme se tedy do situace, kdy skutečný zločin se stává dobrým činem a vyslovený názor zločinem proti lidským právům, tzv. závadovou trestnou činností verbálního charakteru.

Ano, "Chci privatizovat zdravotnictví" není přeci to samé jako "Chci svobodný, národní, a sociální stát". Přitom rovina těchto prohlášení je ve své podstatě stejná - chtějí změnu - v té skutkové se samozřejmě zcela liší. První prohlášení, které je opravdu hodno kriminalizace, je nejen akceptováno, ale i uvedeno do praxe. Jeho protizákonnost a protiústavnost musela být odstraněna úpravou mnohých zákonů. Přičemž jeho cílem je daleko více potlačit lidská práva na úkor obohacení několika jednotlivců, než druhé prohlášení, které v konečném důsledku požaduje změnu poměrů a participaci národa na věcech veřejných. Tedy, za druhé prohlášení si v Kocourkově vysloužíte lynč a trestní stíhání ze strany státu.

V České republice je korupce, bezohlednost a defraudace skutečným naplněním svobody. Na tuto svobodu se nesmí sáhnout. Ovšem práva politická a sociální je nutno oklešťovat. Nejsme extrémisté, ani zločinci, neboť tento režim ztratil svoji legitimitu soustavným porušováním Ústavy ČR a jako občané máme právo postavit se na odpor.

Dnes se extrémistou stane člověk, protože cítí odpovědnost. Z této odpovědnosti se stane životní postoj. Je do něj vtažen, protože nezapadá do existujících struktur a vzorců, odmítá je a to jej nutí ke konfrontaci s režimem, díky které získá cejch nepřítele. Političtí vězni se vždy zpravidla snažili změnit systém zdola. A systém, který nestojí o skutečné reformy a dialog má vždy politické vězně. Sedět na lavici obžalovaných s novodobými politickými vězni, není žádná potupa. Jejich vůlí nejde pohrdat, nejde ji ani nenávidět. Lze si ji jen vážit.

Roman Smetana protispolečenský živel!

2012-02-16T14:23:00.001+01:00

Jak upozornit na zlodějské a vlastizrádné praktiky našich pánů politiků? Takovou otázku si klade stále více obyvatel této smutné republiky. U některých lidí, už nastupuje pocit zoufaství a flustrace dost dobře srovnatelný s tím, co prožívali za komunistické diktatury.

Na zlodějny a tunelování se upozorňovalo neustále, ale zejména v devadesátých letech se díky hloupé televizní politické satyře (S politiky netančím, či Gumáci) kriminální činy politiků zlehčovaly. Ukazovala se lidem "svoboda", mohli si beztrestně utahovat z politiků a smát se vtipům o nich. Ale to byl největší problém. Místo toho, aby se politické elity, rozkrádající národní majetek a pracující proti lidu zodpovídaly ze svých kriminálních činů před soudem, občané se jim smáli po večerech na gauči před televizorem!

Tak šel čas a dnes aby člověk politickou satyru v médiích pohledal. Stále více mediálně známých osobností se snaží upozornit na problém potlačování svobody v naší zemi. Ale nikdo už se u toho nesměje. Situace je vážná. Lidé jsou zatýkáni za zpěv, psaní i vyřknuté slovo. Krade se stále a nikoho to nezajímá.

Doba je zoufalá a tak se objevují i zoufalé protesty. Občané státu Českého, Moravského a Slezkého jsou již tak letargičtí, že je málo co dokáže přimět přemýšlet. Přemýšlet o tom, co se tu vlastně děje.

Naposled se to snad povedlo jistému řidiči autobusu z Olomouce. Řekl si dost! Nechtěl jen nečinně sedět a přihlížet nepravostem páchanými politiky na národu. Tak řidič Roman Smetana před volbami roku 2010 vyzdobil plakáty politických stran ve svých autobusech. Politikům udělal různá tykadýlka a připsal pár pravých jmen, jako například lhář, korupčník, zloděj nebo prostitutka.

Ani komunistický režim nebyl tak důsledný. V dobách normalizace byli řidiči maximálně trestáni vyhozením z práce a různými napomenutími.

Ze strany pana Smetany to však nebyl účelový, partajnický protest, jako třeba vrhání vajec na Jirku Paroubka, když modří ptáci začali nějak víc snášet. Jeho čin byl naopak činem od srdce a byl namířen proti všem politikům, bez rozdílu stranických barev. A světe div se, nakonec pan Smetana skončil před soudem - ne přestupek, ale trestný čin. Někdo chodí před soud za nálepky, někdo zase za dokreslování tykadel na plakáty politiků.

Udal ho jeho kolega ze zaměstnání. Stejně jako se udávalo za komunismu, tak i dnes v údajné demokracii pokračuje tradice dále. Za svůj trestný čin vyfasoval 100 hodin veřejně prospěšných prací a 15 tisíc pokuty, jako náhradu škody pro ODS, která se jako jediná přihlásila o odškodnění. Perlou případu a zároveň výsměchem, jak obžalovanému, tak i občanům je obžalovaného soudila soudkyně Langerová, manželka známého Ivana Íčka Langera, bývalého ministra vnitra a poslance ODS.

Roman Smetana se však i na lavici obžalovaných postavil na odpor a odmítl trest vykonat. "Odmítám vykonat uložený trest obecně prospěšných prací, stejně tak odmítám, aby mi byl přeměněn na odnětí svobody. Jsem přesvědčen, že slušní a poctiví lidé do vězení nepatří." Odmítl i náhradní trest domácího vězení. "Nejsem společnosti nijak nebezpečný a napravovat se také nepotřebuji." prohlásil. Paní Íčková ho tedy poslala na 100 dní za katr, ale šofér z Olmíku prý dobrovolně nenastoupí. "Do vězení nenastoupím, bude na mne muset vydat zatykač a nechat mne zadržet." Na frašku se soudkyní Langerovou upozornil během procesu Smetana několikrát. "Naprosto mi vyhovuje, že je pod rozsudkem podepsaná právě manželka pohlavára ODS, který je jedním z významných symbolů tohoto kleptorežimu".

Někomu by se mohl zdát Roman Smetana jako blázen. A vlastně je fakt, že jeho přístup je přinejmenším nestandartní. Ale zaplať pán Bůh za takové odhodlané lidi. Snad se díky jeho činu otevřou oči některým občanům a pochopí absurditu, ale i nebezpečnost tohodle politického režimu. Řešením by bylo široké uplatnění participace a to jak na pracovištích tak v rozhodování s veřejnýma věcma. Na to však demokraté v ČR nemají vůbec pomyšlení.

"Odsuzování někoho za vyjádření se proti politickým elitám v době, kdy je zjevné, že tyto elity rozkrádají státní, tedy společný majetek ve velkém, je samo o sobě přinejmenším zarážející. Osoba paní Langerové tomu pak dodává ten krásně absurdní, fraškoidní nádech. Takovýto rozsudek bude vždy budit pochyby, paní Langerová je již z principu podjatá."

Zoufalá doba plodí zoufalé činy! Jednou ale přijde doba, kdy bude podobné konání doceněno. I tato revolta Romana Smetany, devětadvacetiletého řidiče autobusu, je krůčkem ke svobodě!

Více ZDE

Pacifismo militante!

2012-02-14T15:31:00.000+01:00

Drážďany

2012-02-14T14:35:00.002+01:00

Bombardování Drážďan (13. až 15. února 1945)

2012-02-13T09:31:00.001+01:00

Dnes si připomínáme smutnou událost. V noci z 13. na 14. února 1945 zaútočilo 805 spojeneckých bombardérů na město nevyčíslitelné historické a kulturní hodnoty - Drážďany. Na město svrhly 2660 tun pum, z nichž údajně necelých 45 % bylo zápalných. Po největších válečných operacích proti říšskému Německu, kdy byla válka prakticky vyhraná (zbývalo pouhých 12 týdnu do kapitulace Německa), takto spojenecké armády testovaly na civilním obyvatelstvu, zda je možné dosáhnout vyvolání efektu ohnivé bouře shozením zápalných bomb do centra města.
Bombardování zapálilo celé centrum města a vytvořilo větry podobné hurikánu, které oheň živily. Asfalt bublal a tekl po ulicích jako láva. Po vzdušném útoku zahynulo zhruba 100 000 lidí, kteří prakticky uhořeli zaživa. Dalších nevyčíslitelných počtů dosahovaly oběti následných nemocí z nedostatku humanitární pomoci. Nutno poznamenat, že v Drážďanech se v té době nenacházela žádná vojensky strategická místa, která by tento čin aspoň formálně obhájila.. Za tento válečný zločin nebyl nikdy nikdo potrestán.

A jak se k celé této tragedii staví například německá Antifa. Následující fotografie zobrazuje tzv. blokádu pietního pochodu za oběti bombardování. Na největším transparentu můžeme vidět nápis "Alles gute kommt von oben" volně přeloženo "Všechno dobré padá z nebe". Myslíme, že to nepotřebuje více komentářů.

Locchi Giorgio: Podstata fašismu

2012-02-12T15:36:00.002+01:00

Giorgio Locchi, doktor práv, italský filosof a muzikolog, všestranný učenec – “renesanční” člověk, žil v letech 1923-1992. Zahraniční korespondent Il Tempo v Paříži, spolupracovník Cronache Italiano, Il Borghese a dalších listů. Specialista na Nietzscheho, Heideggera a Wagnera; významně se podílel na založení a rozvoji Nové kultury (Nouvelle Culture), resp. “nové pravice” v Evropě, člen GRECE (Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne) od roku 1968 do počátku 80. let, autor několika náročných, hlubokých a pronikavých knižních textů (Espressione politica e repressione del principio sovrumanista, Wagner, Nietzsche e il nuovo mito aj.), jakož i důležitých vydání časopisu Nouvelle École o USA (Il état une fois l’Amérique, s Alainem de Benoistem alias Robert de Herte) a Richardu Wagnerovi (Richard Wagner et la régenération de l’Historie: La Création du Mythe par l’Esprit de la Musique). Giorgio Locchi rovněž patřil k nejbližším spolupracovníkům Semináře-Thule. Některé jeho spisy jsou vedle italštiny, francouzštiny a němčiny dostupné i ve španělštině a portugalštině. Před čtyřmi lety u Società Editrice Barbarossa vyšla antologie Definizioni: I testi che hanno rivoluzionato la cultura non-conforme.

Knihu je možno objednat na inshop.cz. Kniha vyšla pouze v omezeném nákladu, takže s objednávkou moc dlouho neotálejte.

Jan Rys o národu

2012-02-08T16:05:00.005+01:00

„Ať chceme či ne, jsme příslušníky živého národního organismu, jen smrt nás od něj může úplně oddělit, nikoliv však světový názor.“

Jan Rys

Revoluční národní socialista Gregor Strasser

2012-02-08T02:04:00.025+01:00

Gregor Strasser se narodil 31. května 1892 do rodiny katolického soudního úředníka v bavorském městě Geisenfeld. Zde v mládí navštěvoval gymnázium a po závěrečných zkouškách sloužil v letech 1910 až 1914 jako lékárnický učeň v bavorské vesničce Frontenhausen. V roce 1914 začal studovat farmakologii na univerzitě Ludwiga Maxmillianse v Mnichově, ve stejném roce se přihlásil jako dobrovolník do Německé císařské armády. Gregor Strasser se během 1. světové války vypracoval až do hodnosti nadporučíka a byl oceněn válečným křížem první a druhé třídy.

V roce 1918 pokračuje ve studiu na univerzitě Friedricha Alexandera v Norimberku a v roce 1919 se spolu se svým bratrem Otto Strasserem (více zde, zde a zde) připojují k pravicovým Freikorps Franze Rittena von Eppa. V roce 1919 úspěšně skládá státní zkoušku a začíná pracovat jako lékárník v Landshutu. Zde zakládá a vede nacionalistickou skupinu Sturmbataillon Niederbayern. Mladý Heinrich Himmler mu zde slouží jako pobočník. V roce 1920 se Gregor Strasser a jeho skupina podílí na neúspěšném Kappově puči.

Brzy se Gregor Strasser dostává do čela polovojenské nacionalistické organizace Volkischer Wehrverband. Ta se v roce 1921 připojuje k NSDAP, která byla o rok dříve založena v Mnichově. V roce 1923 se Gregor Strasser aktivně podílí na neúspěšném “Pivním puči“. V dubnu 1924 je v procesu s “vlastizrádci“ odsouzen na jeden a půl roku vězení v pevnosti Langsberg. Za pár týdnů je však propuštěn, protože byl zvolen do bavorského zemského sněmu za Volkischer Blok (odnož v té době zakázané NSDAP). 7. prosince 1924 je zvolen do Říšského sněmu Výmarské republiky. Kandidoval za Deutschvölkische Freiheitspartei, která sloužila jako náhražka za tehdy zakázanou NSDAP. Gregor Strasser si tuto pozici udržel až do roku 1932.

V roce 1925 do strany naverboval svého bratra, studovaného právníka a ekonoma Otto Strassera . Oba dva bratři brali socialistický program strany smrtelně vážně. Což Hitler po svém návratu z vězení sledoval dosti nelibě. Avšak nemohl přehlédnout zejména organizační schopnosti Gregora Strassera a uvědomoval si, že pokud chce národně socialistické hnutí celonárodně uspět, musí se prosadit ve všech regionech a z Bavorska expandovat na sever do Pruska a zejména do centra komunistické strany - Berlína.

Hitler tedy Gregoru Strasserovi nabídne šanci organizovat stranu a založit stranické pobočky na severu. Strasser nabídku přijal a začal neúnavně objíždět sever Německa a oslovoval shromáždění, jmenoval oblastní vůdce a organizoval celonárodní stranický aparát. Získal v této oblasti značné množství kontaktů a přívrženců a svými úspěchy se stal číslem dvě strany. Jeho politická organizace se rozkládala od Pruska, Saska a Hannoveru až k průmyslovému Porýní. Na tomto území dominoval socialistický program postavený na proletářské třídě. Zejména díky organizačním schopnostem Gregora Strassera, již není NSDAP pouze stranou jihoněmeckých voličů, ale stává se stranou celoněmeckou, masovou. Stranou apelující na nižší třídy a jejich tendencí a příklonech k socialismu. Členství strany vzrostlo z 25 000 členů z roku 1925 na 800 000 členů v roce 1931.

Z iniciativy Gregora Strassera je také založena zahraniční organizace NSDAP/AO v Rakousku, 1. května 1931 je Dr. Hans Nieland jmenován jejím prvním vůdcem. Gregor společně se svým bratrem Ottou zakládá v Berlíně v roce 1926 nakladatelství Kempf - Verlag, které mimo jiné produkovalo týdeník Der Nationale Socialist, který vycházel od roku 1926 až do roku 1930.

Díky své funkci se Gregor Strasser těšil ohromnému vlivu na provinční funkcionáře a svým nefalšovaným bavorským původem byl velice oblíbený. Na rozdíl od Hitlera se těšil oblibě a důvěře ostatních politických stran.

Na začátku roku 1928 se stává říšským lídrem propagandy NSDAP a od ledna 1928 až do prosince 1932 se stává říšským organizačním vůdcem hnutí. Gregor Strasser reorganizuje strukturu NSDAP na regionální organizace s vertikálním způsobem řízení. NSDAP se stála silně centralistickou ve způsobu řízení a s vysokou úrovní propagandy. Strasserovy návrhy na restrukturalizaci Německé říše byly přijaty v platnost NSDAP v roce 1932 pod názvem Politische organisation.

Ideologie revolučního křídla NSDAP vedená Gregorem Strasserem se od Hitlerova křídla lišila skutečným ekonomickým socialistickým programem, ve kterém bylo požadováno moci profesních komor, kolektivizace výroby a zisků, ekonomická a územní decentralizace Německa a z toho vyplívající samospráva. V politické rovině byla strana na severu proti Hitlerově navrhovanému imperialismu, naopak byla pro evropskou spolupráci.

V roce 1925 Gregor Strasser jmenuje svým pobočníkem mladého novináře s univerzitním vzděláním, Dr. Josepha Goebbelse. Gregor Strasser se mu stává politickým učitelem a jeho víra v socialismus a radikalismus mladého Josepha Goebbelse přitahují.

Revoluční ideologie Národního socialismu Gregora Strassera byla postavena na boji proti liberalismu, kapitalismu a marxismu. Svou revoluční vizi socialismu popsal jako: „Zprava si vezmeme nacionalismus, který je tak nešťastně spojen s demokracií a kapitalismem, a zleva si vezneme socialismus, který udělal tak nesmyslné spojení s internacionalismem. Tak vytvoříme Národní socialismus, který bude hnacím motorem nového Německa!“ Jeho socialismus se tvrdě vymezoval proti reakcionářským idejím sociálních demokratů a marxistů. Obě dvě ideje pro něj svým materialismem byly stejné jako kapitalismus: „Čím dál větší touha zvyšuje nesmyslnou konzumní poptávku, která také zvyšuje nároky na dělníka a jeho otroctví, osud otroctví se stal symbolem naší doby. Co dnes lidé mají ze svého života? Běhají a spěchají, trápí se, dřou jako na galejích – vedou život, ve kterém vládne děsivá prázdnota. Není to o novém ekonomickém systému, který chceme. Není to o zvýšení výroby, jak po ní volá marxismus, ale o duších lidí!“ Skutečný socialismus Gregor Strasser spatřoval v myšlence národa, jen zde ve společenstvím spřízněném se dá idea spravedlnosti uvést v platnost: „My jsme socialisté a ne pouze sociální reformátoři. Nebojme se nazývat socialisté, ačkoliv marxisté tuto myšlenku tak pošpinili!“

Svým odmítáním materialismu usiloval Gregor Strasser o revoluci ducha: „Stejně jako náš boj proti kapitalistickému hospodářství a duchu této kapitalistické ekonomiky, kterou musíme vykořenit ze srdcí každého člověka, je náš boj bojem také proti formě a stavu současné společnosti, je to boj na život a na smrt proti duchu této společnosti a tohoto státu - proti liberalismu a proti falešné demokracii.“ Skutečné hodnoty hledal Gregor Strasser ve svobodné lidské duši a ne v hodnotě peněz kapitalistické společnosti: „Musíme se naučit, že práce je více než majetek! Že úspěch je více než vydělané peníze! Nejvíce žalostný odkaz kapitalistického ekonomického systému je, že nás naučil soudit všechny věci podle hodnoty peněz a majetku. Úpadek lidí, jenž je nevyhnutelným důsledkem tohoto standardu, je úhlavní nepřítel rasy, krve a života! Nikdy jsme nepochybovali, že národní socialismus a jeho kolektivismus výrobních prostředků a osvobození německého dělníka, zvětší dělníkovi podíl na zisku a vlastnictvím akcií také podíl na moci. Ale to vše by vedlo, opět ke starému pořádku, pokud nezměníme ducha myšlení. Musíme proto útočit a napadat dnešní žebříček hodnot, ve kterém kraluje materialismus. Dali jsme přednost duchovní svobodě jako vrcholu lidského snažení před hnaním se za bohatstvím.“

Revoluční vizi národního socialismu Gregor Strasser spatřoval v naplnění jeho vize „apokalypsy“, do které bude vládnoucí systém zahnán: „Vše co je škodlivé pro existující řád, má naší podporu, protože chceme absolutní katastrofu … jednou větou jsme pro politiku katastrofy, to znamená kolaps liberálního systému. Jako národní socialisté jsme pro vše, co urychlí začátek katastrofy tohoto systému. Jsme pro každý úder do systému, pro každou vládní krizi, každé oslabení státní moci a systému … to pro nás bude jenom dobré … a vždy se musíme tyto krize pokusit posílit … s cílem urychlit smrt tohoto systému.“ Jen v úplném stavu na pokraji zhroucení vládnoucího systému se k moci může dostat nová revoluční myšlenka prosazena „duchovními elitami“, které podle Gregora Strassera zplodila první světová válka, a které čekají na svůj čas.

Cílem této revoluce nebyla moc jednotlivců, ale moc jako prostředek jak: „nastolit nový, lepší, spravedlivější, mravnější systém, který bude lepší než ten současný.“ Pro nový spravedlivější socialistický a nacionalistický systém měl však svou přesnou hierarchii, na které byla vize revolučního socialismu postavena: „Duch naší, národně socialistické myšlenky, musí přemoci ducha liberalismu a falešné demokracie, má-li Třetí říše vzniknout! Vírou v hluboce zakořeněný organický život jsme si uvědomili, že falešné přesvědčení o rovnosti člověka je smrtící hrozbou, s níž liberalismus ničí lid, národ, kulturu a morálku, porušujíce nejhlubší úrovně našeho bytí. Hierarchie, o níž tu mluvím, výlučně závisí na zásluhách jedince pro společenství. Musíme rozhodně odmítnout lež, že všichni lidé si jsou v podstatě stejní a rovni. Lidé si nejsou rovní, nejsou si rovni již od narození, a proto nemohou vykonávat rovnocenné pozice ve společnosti. Tato nerovnost musí mít jediného cíle - přínos jednotlivce pro společnost, národ, stát.“ Na tomto principu měl tedy vzniknout nový organický stát - socialistický, odbyrokratizovaný decentralizací moci, která měla být ve státní správě delegována na kraje, obce a v hospodářské na pracoviště, řemeslnou výrobu a rolníky. Vše mělo mít jeden cíl: „… vytvořit úplně nové myšlení. Myšlení, které nás osvobodí od dnešních požitků, které představují peníze, které nás ženou za zisky a falešnými úspěchy. To je punc marxistického socialismu, jehož názory brojí proti kapitalismu, ale přitom je s ním duchovně na stejné lodi. Proti tomu se Národní socialismus staví na odpor, vychází z přírodních principů a nenavrhuje falešné teorie, vedoucí k pádu civilizace. Musíme se naučit, že v národní ekonomice nejde o zisk, ale pouze o zajištění přežití pro členy národa.“

Tento ideál spojující nacionalismus a socialismus přilákal NSDAP zástupy stoupenců, ale rozcházel se samotnou ideou vůdce hnutí Adolfa Hitlera, který si vybudoval pevné vazby na kapitalisty a bankéře. Hitlera nikdy ekonomika nezajímala a nikdy ji proto neztotožňoval se světonázorem Národního socialismus, ve svém Mein Kampf píše: „Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem, stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace. Ještě nikdy se nestalo, aby byl stát založen mírovými ekonomickými prostředky.“ Strana vedena Hitlerem tak zastávala absurdní a rozpornou politiku, v níž se nacisté museli zavděčit dvěma stranám. Hitler musel jednak z počátku umožnit revolučnímu socialistickému křídlu přilákat masy voličů na socialistickou rétoriku, bojující proti finančním magnátům a na druhou stranu uchovat si přízeň těchto bohatých, kteří přispívali horentními sumami. Taková byla komická politika Hitlera, jenž viděl jen svou moc. Adolf Hitler tedy kapituloval před skutečnou sociální spravedlností a ekonomickou svobodou německého národa.

První větší veřejný rozkol mezi “severem a jihem“ nastal na podzim v roce 1925. Jednalo se o návrh sociálních demokratů a komunistů, aby byly vyvlastněny rozsáhlé statky a majetky sesazených královských a knížecích rodin a aby byly převedeny do vlastnictví republiky. Vše mělo rozhodnout referendum a Gregor Strasser a Joseph Goebbels navrhli, aby se NSDAP přidala v tomto návrhu na stanu sociálních demokratů a komunistů. Hitler zuřil, mnozí z těchto bývalých vládců spolu s kapitalisty přispívaly do pokladny NSDAP, za což jim byl Hitlerem slíben boj proti komunistům, socialistům a odborům. Pokud by se Strasserovi a Goebbelsovi podařilo jejich plán realizovat, s těmito příspěvky by mohl být konec a Hitlerova moc ve straně by byla ohrožena.

Další komickou situací Hitlerovy politiky bylo, když na podzim roku 1930 Gregor Strasser a Gotffried Feder předložili návrh zákona, který měl uzákonit maximální úrokovou sazbu 4%, vyvlastění majetku bankovních a burzovních magnátů a všech východních židů, bez jakéhokoliv odškodnění. Hitler se opět postavil proti a prosadil stažení navrhovaného zákona.

Stejně jako bratři Strasserové měl i Goebbels v úmyslu znárodnit velký průmysl a statky a vytvořit v říšském sněmu komoru obchodních společností. Podle svědectví Otto Strassera Goebbles na schůzích strany dokonce vykřikoval: „Požaduji, aby byl maloměšťák Hitler z nacistické strany vyloučen!“ Pro Goebbelse byl Hitler zpočátku idolem, ale když zjišťoval, jak klade do cesty jejich revoluce překážky, tak mu jeho idol vybledl. Goebbels a Strasserové se 22. listopadu 1925 dokonce pokusili, bez Hitlerovy přítomnosti, prosadit nový stranický program, který by nahradil program „starý“ a „reakční“. Hitler však vyčkal vhodného okamžiku a 14. února udeřil. Svolal schůzi do Bamberku na jihu Německa. Pro setkání chytře vybral všední den, kdy bylo pro vůdce ze severu obtížné uvolnit se ze zaměstnání. Jediný kdo přijel, byl Gregor Strasser a Joseph Goebbels, Hitlerovu nátlaku odolali, ale byli přehlasováni. Joseph Goebbels si po schůzi do deníku zapisuje: „Hitler mluví dvě hodiny. Cítím se, jako by mě někdo mlátil. Jaký je toto Hitler? Reakcionář? Nesmírně neobratný a nejistý. Zcela se mýlí, co se týče ruské otázky. Itálie a Anglie jsou našimi přirozenými spojenci! Strašné!… Musíme rozdrtit Rusko!… Otázky soukromého majetku šlechty se nesmíme ani dotknout. Hrozné!… Nemohu ze sebe vypravit ani slovo. Cítím se, jakoby mě někdo praštil přes hlavu… Jistě jedno z mých největších životních zklamání. Ztratil jsem úplnou víru v Hitlera. Je to hrozný pocit: moje opora se pode mnou zřítila.“

Hitler nicméně rozpoznal jeho talent, a protože byl znalcem povah, poznal, že Goebbels nade vše prahne po uznání. V dubnu jej přiměl k cestě do Mnichova, poslal mu naproti na nádraží své vlastní auto a poskytl mu dlouhou osobní audienci. Hitler jej vyplísnil za jeho podporu "socialistického" křídla, ale nabídl mu, že „smaže jeho hřích", jestliže uzná jeho vůdcovství. Goebbels zcela kapituloval a nabídl Hitlerovi osobní věrnost - zjevně upřímný slib, jehož se pak přidržel až do konce svého života. Za odměnu jej Hitler jmenoval gauleiterem Berlína, kde měl vzít vítr z plachet komunistům. Joseph Goebbels na oplátku zmírnil svůj socialistický radikalismus a po boku Hitlera se pustil do boje proti socialistickému křídlu strany.

Bratr Gregora Strassera, Otto, hnutí po osobním rozporu s Adolfem Hitlerem opouští roku 1930. Gregor Strasser v hnutí zůstal a doufal v postupnou změnu ze vnitř. Nakonec však i on byl ze strany vyhnán, když mu Říšský kancléř Kurt von Schleicher nabízí místo vicekancléřského úřadu pruského ministerského předsedy v prosinci 1932. Von Schleicher doufal, že přetáhne touto nabídkou Strassera na svou stranu, na stranu národních konzervativců a rozvrátí NSDAP a zabrání tím revoluci a převzetí moci Hitlerem. Ale jeho plán selhal a po intervenci Hitlera rezignuje Strasser na všechny pozice ve straně. Pokračuje jako publicista, ale již bez své politické moci a vlivu.

Během Noci dlouhých nožů, která byla oficiálně nazvána Röhm - Putsch, byl Gregor Strasser uvězněn Gestapem a 30. června 1934 zavražděn. Fritz Günther von Tschirschky, jeden z právníků, podal svědectví o vraždě: podle jeho pamětí byl Gregor Strasser zavražděn ve věznici ve své cele střelbou přes okno do zadní části hlavy. Tschirschky samotný exekuci neviděl, protože stál na chodbě, o pár minut později však viděl stráže nesoucí ven krvavé tašky. Gregor Strasser byl krátce po vraždě roztrhán a jeho části těla byly na dvorku věznice spáleny.

Během této noci byly veškeré revoluční vize národního socialismu zničeny. Z toho všeho zbyla už jen nenaplněná idea revolucionářů a snílků, mezi které Gregor Strasser sám patřil a popisoval, jako: „… jsme socialisté. Jsme nepřátelé, úhlavní nepřátelé dnešního kapitalistického hospodářského systému s jeho vykořisťováním ekonomicky slabých, s jeho nespravedlivým platovým systémem, s jeho nemorálním způsobem posuzování hodnoty lidských bytostí podle jejich bohatství, jejich peněz a jsme odhodláni tento systém změnit.“

AN Plzeň - Jih

2012-02-07T19:11:00.000+01:00

Robert Brasillach (31. března 1909 - 6. února 1945)

2012-02-06T21:00:00.002+01:00

„Láska a odvaha nemohou být předmětem soudu.“

Robert Brasillach

Indiáni v amazonii bojují za svoji identitu

2012-02-06T18:14:00.003+01:00

Peruánští indiáni vyšli z pralesa a rozhodli se chránit své teritorium a identitu. Jejich místo, se kterým spojili po staletí svůj život bylo ohroženo rosáhlou těžbou dřeva, ropy, plynu a dalších výdobytků mezinárodního kapitalismu. To vyvolalo rozsáhle zničení oblastí, které indiáni obývají. Vědci jejich nerovný boj za identitu a přežití, který nemohou s moderním světem peněz vyhrát, označili za akt, kterým chtějí přitáhnout pozornost.

Není to první případ. Těžařské společnosti už takto zničily nespočet národních společenství a kmenů. V těchto společnostech identita ještě něco znamená. V našem industrializovaném a technickém světě s umělými bariérami se to mnohým "pokrokovým lidem" může zdát toto úsilí jako kontraproduktivní, zbytečné nebo také škodlivé. A aby jej odsoudili, připomínají modelové příklady vyšinutých jedinců.

Kapitalismus a globalizace je založena na likvidaci jednotlivých identit a národních společenství. Likviduje jejich styl života, jejich suverenitu, tradice a pospolitost. A nahrazuje jej svým bezohledným řádem, individualismem, egoismem a materialismem. Kolektivní a komunitní myšlení nahrazuje racionálním početním a ekonomickým myšlením peněz. Organický život národního celku je nahrazen komodifikací, která je povýšena do role náboženství. Lidé žijící v takovémto "společenství" jsou jen otroky nekonečných tržních zpracování.

Z člena národního společenství se stává světoobčan bez kořenů. Je už jenom součástí šedé masy bez identity. Z těchto lidí, kteří původně něco znamenali, chce udělat neviditelná ruka trhu vykořisťovanou levnou námezdní pracovní sílu, ať už imigranty nebo jiné otroky. Cílem globalistů je vytvořit takového člověka.

Po těžařských společnostech nastoupí další apoštolové kapitalismu. Multikulturalisté a sociální pavědci, aby učili tyto lidi životu v kapitalismu a aby jim vysvětlili jak se "uplatnit na trhu práce" a vtloukli do hlav "zásady moderní civilizace". Budou si rovni s ostatními. Rovni na globalizovaném trhu, rovni v útlaku.

Jakkoli kapitalismus skrytě a nepřímo deformuje naši identitu, boj indiánů je modelový příklad postupu globalistů proti národním společenstvím bez všech "schovávaček". V tomto případě jde o první fázi. My jsme na daleko vyšším "levelu". Globalizace neútočí přímo, tak jako v předchozím případě, ale hůře a záludněji, viz. umělé rozdělování lidí, partajnictví, egoismus...

Boj indiánů za svoji identitu nám ukazuje podstatu našeho boje, kteří mnozí zcela nechápou. Není to třídní boj za materiální hodnoty, za vyšší mzdy. Je to něco daleko více...

Každá identita ve své zemi vede boj za svoji existenci. I indiáni v Amazonii, kteří stojí proti globalizaci - těžařským korporacím, prvním velvyslancům a předvojem globalizace - nakonec vedou stejný boj jako my. Nebojují proti žádné třídě, ale za svoji svobodu a identitu. Nepřítel je společný.

Solidaritu s těmito národy, kteří bojují za svoji existenci!

"Nacionalismus je vědomím odlišnosti a výjimečnosti kultury národa, čím se však nezmenšuje odlišnost a výjimečnost kultur jiných národů. Nacionalismus nemíří proti jiným národům, je namířený na vlastní národ."

IMIA 2012 - vítězství řeckých nacionalistů

2012-02-04T04:32:00.004+01:00

28. ledna 2012 se v Aténách uspořádala největší demonstrace řeckých nacionalistů za poslední desetiletí. 15 000 lidí podpořilo akci v hlavní městě, aby uctilo památku tří důstojníků řecké armády (Christodoulos Karathanasisa, Panagiotis Vlahakosa a Ektorasa Gialopsosa). Tito vojáci byli zabiti v lednu 1996, během konfliktu s Tureckem na ostrově v Egejském moři, který nese název Imia.

Po vyslechnutí první řady projevů, které se obuly jak do řecké vlády tak do MMF a EU, průvod vyrazil ulicemi Atén. V průvodu bylo možné vidět nespočet národních vlajek, symboly Hrisi Avgi, ale i keltské kříže. V ulicích bylo slyšet řadu protivládních a proti tureckých sloganů. Samozřejmě se nezapomnělo na pokřiky, které připomínaly padlé vojáky.

Report: Protestní happening proti smlouvě ACTA

2012-02-03T17:05:00.008+01:00

Včerejší mrazivé odpoledne jsme si nenechali ujít protestní setkání proti podepsání smlouvy ACTA a následný pochod na Pražský hrad. Protestní happening začal již ve 14:00 a trval takřka do sedmnácté hodiny, kdy se účastní vydali na již zmiňovaný pochod. Svolavatel této akce byla Pirátská strana, která se také postarala o celý průběh akce. Na improvizovaném podiu se vystřídala řada řečníků, kteří vysvětlovali své argumenty proti smlouvě ACTA. V blízkém okolí byl i petiční stánek, kde bylo možné od organizátorů získat například i teplý čaj.

Celá akce se nesla až v moc klidném duchu. Okolo páté hodiny odpoledne se dav občanů vydal z Klárova směr hrad. Z počátku bylo dosti složité určit počet účastníku v průvodu. Během happeningu jsme tipovali účast okolo 500 lidí, ale s blížícím se startem pochodu se dav více a více rozrůstal. Dle našich odhadů mohl být konečný stav demonstrantů v průvodu něco okolo 3 000 jedinců.

Průvod takřka bez sebemenších problému prošel i nádvořími hradu a pomalu se odebral zpět směr Klárov. Zde si ještě zájemci mohli vyslechnout pár projevů. Celá akce na nás bohužel působí ne moc velkým dojmem. Průvod byl takřka bez známky organizace. Jediné co většinu zúčastněných na podepsání smlouvy ACTA trápilo byl fakt, že hrozí reálná hrozba, že se nebudou moci stáhnout svůj oblíbený konzumní seriál či film. Co je ale velké plus je počet účastníků, který byl i přes arktické teploty velice potěšující. Vtipným zpestřením byla i účast členů kriminální policie v civilu, která byla v davu doslova a do písmene neviditelná! Přesto vše je potěšující vidět, že i v Čechách je možné se sejít v takovémto počtu a společně vyjádřit nespokojenost se stavem věcí v naší zemi. Věříme, že další vlna protestů dá našim politikům daleko razantnější NE (!) na podepsání ACTA!

Svobodu!!! (aktualizace)

2012-02-03T14:15:00.004+01:00

Aktualizováno: Přibližně kolem 14:00 byla Míša propuštěna na svobodu. Nic to nemění na faktu, že tento případ by měl být rozšířen mezi co nejvíce lidí! Ukažme lidem skutečný stav svobody v této totalitní republice! Využívejte sociální sítě, emaily, informační letáky a jiné prostředky v maximální možné míře! Informujte svoje okolí a kamarády! Svobodu politickým vězňům!

Michaela Dupová se dnes znovu ocitla za mřížemi. Tzv. samolepková vražedkyně byla dnes kladenskou policii pozvána, aby podala vysvětlení. Podání vysvětlení se však během chvíle změnilo v nucené umístění na CPZ. Celá tato maškaráda má jediný cíl - dostat Míšu zpět do vazby! Důvodem umístění na vazbu má být záminka, v podobě miniaturního tetování na zadní straně krku, které je pro běžného člověka takřka neviditelné. Na tetování je vyobrazeno ozubené kolo s černým praporem.

Celou tuto totalitní šikanu, za kterou by se nemuseli stydět ani soudruzi z KLDR má na svědomí novodobý Urválek v osobě státní zástupkyně Galkové! Dnes nebo zítra, rozhodne kladenský soud o uvalení vazby.

Je na Vás abyste informovali veškeré své blízké v okolí! Následující víkend by měl být pro každého z Vás ve znamení aktivismu! Informujte všemi dostupnými prostředky Vaše okolí o totalitních praktikách tohoto prohnilého státu!

Svobodu politickým vězňům!!! Svobodu pro Míšu!!!

O koncepci Třetí cesty

2012-02-01T00:18:00.009+01:00

O konceptu Třetí cesty je jednou a provždy třeba říci, že není ani „levicový“ ani „pravicový“. Každé ideji připadá v úloze politiky určitá pozice, ale politická ideologie Třetí cesty neleží ani na jedné z těchto pozic, jak jsou dnes chápány. Původ termínů „pravice“ a „levice“ pochází z prvního zasedání Generálních stavů ve Francii roku 1789. Roajalističtí aristokraté seděli vpravo od krále, zatímco radikálové, příslušníci třetího stavu, usedli vlevo. My bychom nebyli ani na jedné straně. Naopak pohrobci „pravice“ a „levice“ jsou naši nepřátelé.

Jsme proti konzervativním a dalším reakčním pravicovým tendencím, které se prolínají s liberálními tendencemi kapitalismu. Rovněž stojíme proti liberálním a marxistickým tendencím stojícím nalevo, které taktéž stojí proti kapitalismu, ale řešení vidí v globální a rozmělněné společnosti, ve které je všechno všech a podle potřeb za nic. Tyto pravicové a levicové ideologie mají ve svém obsahu pevně zakořeněný liberalismus. Pravice stojí proti liberalismu společenskému, ale zároveň je na straně liberální ekonomiky a kapitalistického způsobu výroby. Levice je pak pro liberalismus lidského ducha a rovnosti všeho a všech, ale popírá liberalismus ekonomický.

Z tohoto pohledu jsou pravice a levice našimi nepřáteli. Oba brojí proti určitému druhu liberalismu, ale zároveň jsou jeho součástí. Oba tyto směry jsou materialistické a jejich ideály se v mnoha bodech prolínají. Třetí cesta náleží mimo toto pravé a levé politické rozdělení idejí. Třetí cesta spojuje v boji proti liberalismu dvě cesty - nacionalistickou a socialistickou. Pravicoví konzervativci si mohou říkat vlastenci, ale svým individualismem, kapitalismem a tržními hodnotami aplikovanými na člověka ničí národ a jeho identitu. Marxisté se svým internacionalismem a globalizací se nazývají „socialisty“, ale svou globalizovanou ideou všeho všem a za nic, taktéž ničí a dezintegrují národ vyvoláváním třídního boje. Nemluvě o tom, co mají tyto dva směry společné - bezbřehý materialismus. Ten pravicový představovaný vládou peněz a ten marxistický uznávající ateistické materiální hodnoty, nabízející pouze hmotné statky k uspokojení. Pravice a levice se nezaměřuje na to, o co jde nejvíc - o duši národa a jeho lidí.

Třetí cesta je o akceptování člověka tak jak jej příroda stvořila, včetně jeho identity, etnického původu a teritoriálního umístění. Netvoří z člověka globálního jednorozměrného občana podléhajícího normalizaci idejím, nesvobodného a odtrženého od toho tím čím skutečně je. Uznává a bojuje za právo o rozdílnost národů a ras. Je pro zachování přirozených společenství, jejich identit, duchovenství a řádů. Bojuje za to, aby člověk nebyl vytržen ze svého přirozeného organismu. Člověk není tvor individualistický podléhající sám sobě, ale bytost živoucí, patřící do přirozeného přírodního řádu, jímž je pro něj národ. Organismus národa a jeho identita dělá člověka tím čím je. To tvoří lidskou individualitu - uvědomění si své vlastní podstaty, na které může být vybudovaná opravdová svoboda. Pravá svoboda má tedy jen jeden skutečný základ pro fungování - společenství lidí se stejným původem, potřebami a duchovními hodnotami. Je to společenství lidí, kteří mají společnou minulost, jež se jako voda přelévá z minulosti do současnosti a teče jako řeka do budoucnosti. Národ je jako řetěz, a ten nikdy nesmí být zpřetrhán. Jen pak je možná svoboda. Proto my nacionalisté musíme bojovat za skutečnou svobodu, která se dnes rovná tomu, co se dříve nazývalo otroctvím. To je to, proč jsme nacionalisté bojující proti liberalismu, multikulturní společnosti, globalizaci a národnímu útlaku.

Boj proti liberalismu a materialismu nám nedovoluje kompromis s kapitalismem či marxistickým socialismem. Jejich materialismus zničil duši mnoha národů. Kapitalismus a jeho způsob výroby zaměřený na zisky ničí duchovní svobodu lidí a budoucnost přežití národa, jako přirozeného organismu. Kapitalismus udělal z národa pouze prostředek pro získání bohatství jiných. Svou brutalitou a vládou peněz z něho učinil oběť otroctví a ohrozil všechny jeho sociální skutečnosti, jež jsou národu, jakož živoucímu organismu, přirozené.

Marxistický socialismus přinesl taktéž pouze materiální utopické požitky omezené pouze však na třídu. Svou vírou, že dějiny lidstva a jeho pokrok, je tvořen výrobními prostředky, tak marxistický socialismus vyloučil národ a jeho duchovní podstatu. Upjal se k jedné třídě. Třídě, která nutí lidskou bytost přizpůsobit se a být jako všechny ostatní. Svým třídním bojem rozeštval národ proti sobě a svou normalizací vzal člověku všechnu šanci na svobodu. Přirozenost nahradil umělými a totalitnímu institucemi, které řídí člověka a společnost.

Socialismus Třetí cesty je přirozenou cestou, jež akceptuje organismus zvaný národ. Překlenuje třídní boje svou přirozenou národní jednotou, ve které má každý své místo, uznání a zajištěny základní sociální potřeby pro život. Lidské bytosti nestaví do pozice automatické rovnosti. Ne, pravá svoboda člověku zaručuje vyniknout nad jinými a stát se osobností a skutečnou schopnou individualitou, která se stává přirozenou duchovní aristokracií národa konající pro jeho dobro. Socialismus Třetí cesty není charitou, každý by měl svou prací přispět k jednotnému cíli národního hospodářství, které jako jediné zajistí přežití a pokračování přirozeného vývoje národa. Cílem socialismu musí být tedy prospěch a zajištění přežití pro celý národ. Jen v tomto stabilizovaném stavu mohou vzniknout silné individuality a osobnosti konající pro dobro celku.

Pro docílení hospodářské samostatnosti platí, že základem by měla být autarkie a monopol státu na zahraniční obchod a finance. Tímto způsobem stát získává rozhodující vliv a má možnost určovat požadavky na výrobu. Takže kromě podnikatelů a dělníků, zde musí být třetí strana, která bude při jednáních zastupovat společnost, a zde jsou tři faktory týkající se každého průmyslového podniku: majitel, dělník a stát. Je potřebné, abychom měli jasnou představu o tom, co z tohoto tripartitního zájmu vyplývá pro samotný výrobní proces, z kterého je odvozena forma majetku, vedení podniku a rozdělení zisku. Koncepce Třetí cesty důrazně zavrhuje totalitní požadavky z hledisek těchto faktorů: kapitalismus je individualistickou totalitou v požadavcích zaměstnavatele a marxismus je totalitou dělníků. Kontrastem k těmto totalitním požadavkům, je naše idea o rovnováze mezi těmito faktory, která je provedena nacionalizací a socializací výroby. Cílem je vytvořit tři druhy podniků - státní (energetika, těžba nerostných surovin, doprava), polostátní (socializované na základech participace) a soukromé.

Typický kapitalistický podnik je kapitálovou společností, která řídí podnik prostřednictvím řídící rady a práce lidí používá, aby prosadila své vlastní cíle. Proto je Třetí cesta pro socializaci důležité průmyslové výroby a pracovní demokracii (participaci) s jedním cílem, kterým je pokrytí potřeb národa a jeho hospodářství. Do socializace spadá i soukromé podnikání, které je základním kamenem pokroku a dalších objevů, ale na bázi spolupráce zaměstnavatel a zaměstnanec, při které se oba stanou spolupracovníky a společně se snaží docílit cílů, jež má národní hospodářství za úkol. Do tohoto socializovaného národního hospodářství patří vše, co z důvodu svého rozsahu nebo funkce přechází ze zájmu jednotlivce do zájmu kolektivního. V rámci socializace dělnici vytvoří odborové shromáždění, na které se budou scházet v pravidelných intervalech a volit průmyslového předsedu představenstva a další vedoucí pracovníky ze svých řad, kteří podnik povedou na principu podnikového družstva.

Socializace je prostředkem pro usmíření trhu a národního státu. Dělník bude mít určený podíl na čistém zisku podniku, jakož i odpovědnost za jeho chod, čímž se zvýší jeho pracovní motivace. Již dělník nebude vykořisťovaným otrokem bez práv a nejistot. Státu patří v této socializované výrobě zájmový podíl, který uskutečňuje svou plánovanou vizí národního hospodářství. Zároveň stát socializací částí zisků může vytvořit skutečný sociální stát rozvoje pro všechny členy národního společenství, kteří se na vybudování tohoto bohatství podíleli. Socialismus Třetí cesty nevidí dobro národa ani v hromadění materiálních statků ani v neomezeném zvyšování životní úrovně, ale v obnově a udržení zdraví národního organismu.

Socialismus Třetí cesty je pro vyvlastnění veškeré půdy. Ta musí být znovu přerozdělena a musí se stát opět zdrojem našeho bohatství. Půda bude přerozdělením dána do rukou ochotným a schopným, ze kterých se vytvoří nová rolnická vrstva, která bude plně svou krví spjatá s půdou, jen tím se docílí k obnově kapitalismem a komunismem zničeného zemědělství. Stejně tak musí být opět zavedena tradice skutečné řemeslné výroby. Jedinou cestou k tomu je obnovit zašlé cechovní organizace řemeslné výroby. Tím se docílí k obrodě zašlé slávy našich řemeslníků. Tyto cechy mohou vytvářet svoje vlastní tzv. finanční fondy, které by sloužily na sociální podporu svým členům v případě nemoci, nezaměstnanosti atd.

Socialismus je jedinou cestou, jak prosadit zájmy národa a zachovat jej při životě. Jistota práce a základních věcí pro přežití, jež se dnes spousta lidem nedostává, učiní člověka skutečně svobodným. Pracující člověk, konečně osvobozený od existenčního problému se stane svobodným a může plně rozvíjet svou osobnost a stát se konečně tím čím je a má být.

Stát v souladu s organickou koncepcí všech svých institucí, na jejichž rozsah podle toho musí být pohlíženo, by měl být příznivý k organickému životu. Pohlížíme na stát ne jako na něco, co stojí nad svobodou společenství, ale jako na organizační formu lidí, která má zajišťovat nejlepší možný vývoj organismu, jímž národ je. Stát není cílem sám o sobě, ale něco, jehož cílem je jednat tak, aby organismus národa co nejefektivněji využíval své energie, které umožní zachování společenství. Ideologie Třetí cesty je tedy proti byrokratickému a centralizovanému státu. Cílem by měl být decentralizovaný stát všech na principu subsidiarity, jež povede ke svobodě kulturních územních celků, měst a obcí. Stát, v němž vznikne přirozená aristokracie ducha, která bude určovat jeho směr. Proto jsme proti stranickému systému politiky, který nikdy nepovede ke sjednocenému národu. Bez přirozeného řádu, který neodpovídá zákonům života, neexistují žádné svobody. Proto neexistuje svoboda bez autority.

Dnešní svět je světem, ve kterém se ideje pravice a levice prolnuly a naplno ukázaly své základní stavební kameny, které jsou stejné - liberální, globalizované a utlačující přirozenost člověka a jeho svobodu. Je tedy čas pozvednout náš meč a vybojovat pro sebe svobodu a kladivem ustavit nový stát postavený na práci nás všech! Za národ, práci a revoluci!

Proti levici! Proti pravici! Proti liberalismu z nějž pochází vše špatné!

Za duchovní revoluci! Za Evropskou spolupráci! Za národní svobodu! Za sociální spravedlnost!

Protestní happening proti smlouvě ACTA

2012-01-31T13:44:00.002+01:00

Jistě jste v poslední době zaznamenali demonstrace či protesty, kvůli podepsání smlouvě ACTA, která má zásadně ovlivnit podobu a užívání internetu, tak jak ho známe. Vlna nevole a protestů se pomal začíná šířit Evropou a tento čtvrtek 2. února dorazí konečně i do naší vlasti! Největší akce se očekává tradičně v Praze. Od 14:00 je zde připraven pirátský happening, který se v 17:00 promění v protestní pochod na Pražský hrad. Redakce Revolty vyzývá své čtenáře, aby tuto akci v co největším měřítku podpořili!!!

Oficiální informace od svolavatele:

14:00 - začátek protestního shromáždění
17:00 - vyrážíme průvodem na Pražský hrad

Zveme všechny, komu není lhostejný osud našich občanských práv a necenzurovaného Internetu, aby se zúčastnili protestu proti mezinárodní smlouvě ACTA, která je s evropským standardem ochran y lidských práv neslučitelná.

Protest, jehož součástí bude i pirátský happening proběhne 2. února na pražském Klárově (stanice metra Malostranská). Shromáždění na Klárově začíná ve 14:00, na místě bude řada informací a materiálů o dohodě ACTA. Zároveň zveme politiky dalších politických stran ať na místě vyjádří svůj postoj ke smlouvě. Podobně k účasti zveme i zástupce odborné veřejnosti, akademické sféry a občanského sektoru. Jednotlivé vystupující budeme průběžně doplňovat.

Začátek shromáždění je ve 14:00, na programu budou vystoupení k ACTA, odpovědi na otázky k obsahu smlouvy, šíření informací o tom, jak můžeme proti ACTA bojovat a čas od času i nějaká legrace pro zpestření. Dobře se oblečte a vezměte si teplý čaj do termosky.

V 17:00 potom vyrazíme průvodem na Pražský hrad a zase zpátky. Protestní shromáždění i průvod jsou nahlášeny úřadům.

Více informací na facebookové skupině "Protestní happening proti smlouvě ACTA".

Bezpečnostní manuál VII. - Šifrování Jabberu pro začátečníky – OTR

2012-01-28T06:47:00.004+01:00

Bezpečnostní manuál I. zde

Bezpečnostní manuál II. zde

Bezpečnostní manuál III. zde

Bezpečnostní manuál IV. zde

Bezpečnostní manuál V. zde

Bezpečnostní manuál VI. zde

Již v předchozím díle jsme si ukázali, jakým způsobem používat jeden z řady instantních messengeru, tzv. kecálku - jabber. V dnešním díle si komunikaci přes jabber vylepšíme takřka k dokonalosti. K jabberu si připojíme šifrování komunikace pomocí metody OTR a anonymizace pomocí TORu. Těmito dvěma metodami, se komunikace skrz jabber stane takřka neprůstřelná a neoodposlechnutelná!

Trocha teorie…

Pro on-line chatování jsme místo klasického účtu ICQ vybrali instant messaging přes XMPP/Jabber protokol. A to z jednoho prostého důvodu – komunikační síť přes Jabber je decentralizovaná. Decentralizace znamená, že komunikace není závislá na jedné firmě nebo na jednom serveru. V konečném důsledku službu nelze jen tak lehce vypnout třeba rozmarem jedné firmy. Výhodu to má v tom, že vás na takové síti těžko někdo umlčí. Podrobnější rozbor o významu decentralizace Jabberu najdete na url adrese: http://www.jabber.cz/wiki/Decentralizace.

Jako instatního messengera jsme se rozhodli vybrat méně známého Pidgina. Pidgina můžete používat na různých operačních systémech, jmenujme nejrozšířenější Windows, Linux a Mac. Neocenitelnou výhodou je však podpora šifrování komunikace pomocí OTR (Off-The-Record, viz níže) a anonymizace pomocí TORu. Na tabulce níže vidíte srovnání nejznámějších klientů, z nichž právě Pidgin vychází po všech stránkách jako vítěz.

Jak už bylo řečeno, komunikaci budeme šifrovat pomocí OTR. Off-The-Record vám umožní zašifrovat chatovou komunikaci, a to od odesílatele až k příjemci. Má několik speciálních vlastností:

Šifrování: Veškeré šifrování probíhá na vašem počítači. Díky tomu je vaše konverzace chráněna před odposlechem zvenčí, a to i přes to, že použijete nezabezpečené sítě a nedůvěryhodné poskytovatele chatu.

Autentizace: Během konverzace máte jistotu, že osoba na druhém konci je skutečně ta, za kterou se vydává.

Popiratelnost: Zprávy, které posíláte, nenesou žádné digitální stopy, podle kterých by mohla třetí strana zjistit, kdo je napsal.

Kontrola klíčů: Pokud dojde ke ztrátě soukromého klíče, neznamená to automatický odhalení předchozí komunikace.

Více o šifrovacím protokolu OTR pojednává článek Off-The-Record: tajná komunikace mimo záznam.

Pro anonymizaci jsme využili Tor projektu hackera Jacoba Appelbauma, který se přímo specializuje na skrytí identity revolucionářů po celém světě, kteří bojují proti svým diktátorským vládám a riskují tak nejen svoje životy. Mimoto se podílí na funkčnosti whistleblowerských stránek WikiLeaks, které dnes už asi nemusíme nikomu představovat. A v čem je tedy jeho Tor vyjímečný? To nejlépe shrnuje úvodní odstavec české Wikipedie:

Tor je v informatice názvem softwarového systému zajišťujícímu anonymizaci uživatele při pohybu na Internetu, k čemuž využívá model klient-server. Uživatel využívá klientskou část a jeho datový tok prochází nejprve sítí Tor složené ze serverových částí a teprve pak k cílovému počítači. Tím je možné skrýt informace o IP adrese uživatele a dalších faktorů, které by ho mohly identifikovat. Díky používání Toru je obtížnější vysledovat stopy činnosti uživatele na Internetu včetně návštěv webových stránek, on-line příspěvků, programů pro komunikaci v reálném čase (instant messaging) a dalších forem komunikace. Je určen k ochraně osobních údajů uživatelů, jejich svobody, soukromí, a možnosti provádět důvěrné obchodování, tím že je chrání před sledováním jejich aktivit na Internetu. Jedná se o open source software a síť Tor lze použít zdarma.

Po poněkud delším úvodu je načase vrhnout se přímo do praxe. Návod bude opět doprovázen krok za krokem názornými printscreeny, což ocení především začátečníci, kteří se ještě tolik neorientují v odborné terminologii.

Návod jsme rozdělili do několika kapitol:

V první kapitole si ukážeme, jak založit účet na Jabberu a jak tento účet přidat do Pidgina.

Ve druhé kapitole nainstalujeme zásuvný modul OTR do Pidgina.

Ve třetí kapitole nastavíme proxy účtu tak, abychom mohli chatovat přes Tor.

I. Přidání Jabberu do Pidgina

Účet na Jabberu můžeme vytvořit na několika serverech dle našeho výběru. Různé servery poskytují různé implementace s různými možnostmi.

Revolucionáři používají vlastní zabezpečené servery, které mají plně pod kontrolou. Zaregistrovat si účet na takových serverech ale není jednoduchou záležitostí, podmínky bývají mnohdy nepřijatelné nebo nesplnitelné. Například musíte sehnat doporučení od minimálně dvou dalších revolucionářů, kteří se zavazují, že vás znají osobně a dávají za vás ruku do ohně, nebo musíte souhlasit s tím, že vás budou nejprve půlroku sledovat, než vám zřídí účet.

Většina lidí se ale osobně nezná s vedením kybernetických džihádistů a čekat půl roku na zřízení účtů asi také není nejlepší řešení, a proto jsme v tomto návodu zvolili Jabber.org, kde si můžete účet zřídit během sekundy. S výběrem jiného serveru by vám mohl poradit tento tutoriál.

Po zadání url adresy register.jabber.org do vašeho webového prohlížeče by se vám měl zobrazit registrační formulář, který vidíte níže na obrázku. Do kolonky Username vyplňte jakoukoliv přezdívku, která vás napadne a která je volná. Do kolonky Password vyplňte heslo k účtu, které volte dostatečně silné a snažte si ho rovnou zapamatovat (Jakým způsobem vytvářet hesla najdete například zde. Pokud chcete používat opravdu silná hesla, která si není možné zapomatovat, ale ani prolomit využijte programu Safetico personal, návod jak na to nalznete zde). Do kolonky Re-type password znovu napište své heslo a poté opište Captcha kód. Klikněte na tlačítko Register. Váš Jabber účet byl tímto krokem vytvořen.

Nyní si do počítače stáhněte Pidgina a nainstalujte ho. Vždy nejnovější verzi v češtině naleznete na stránkách pidgin.im.

Účet Jabberu do Pidgina přidáme přes správu účtů. V nabídce Účty vyberte položku Spravovat.

Pokračujte tlačítkem Přidat.

V liště základních nastavení zvolte nejprve protokol XMPP, aby se vám zobrazily další položky. Jako jméno uživatele použijte přezdívku, kterou jste si před chvíli zvolili za username. Do domény vyplňte tu část, která se ve vašem účtu nachází za zavináčem, v našem případě je to jabber.org. Zdroj je libovolná položka, může zůstat nevyplněná. Vyplňte heslo a zvažte, zda chcete, aby si Pidgin vaše heslo pamatoval (!zásadně doporučujeme nezaškrtávat tuto možnost a heslo si pomatovat!). Pro jednoho je tato možnost pohodlná, pro druhého je až příliš nebezpečná. Místní alias je opět dobrovolná položka, pokud však na chatu nechcete vystupovat jako „5edft43gh678esd3″, vyplňte tam svoji uživatelsky příjemnou přezdívku. Pokračujte tlačítkem Přidat.

Po úspěšném připojení k účtu (poznáte podle zelené kuličky s textem Přítomen) přidáme do našeho adresáře kontakty na kamarády. Z nabídky Kamarádi vyberte položku Přidat kamaráda…

Jako jméno uživatele kamaráda použijte účet kamaráda s částí před a za zavináčem. Zbylé položky jsou nepovinné. Pokračujte tlačítkem Přidat.

V této chvíli máte sice kamaráda v seznamu kontaktů, ale není autorizován. V tomto kroku s tím nic neuděláte, musíte počkat, až vás kamarád na druhé straně autorizuje. Pokud nejste předem dohodnutí, můžete si počkat i několik dní.

Jakmile vás kamarád autorizuje, musíte autorizovat také vy jeho. Pokud jeho účet poznáváte, pokračujte položkou Autorizovat. Nyní můžete se svým kamarádem chatovat. Vaše komunikace v této fázi není šifrovaná, může ji kdokoliv odposlechnout. Vaše IP adresa může být také zaznamenána třetí stranou, což může vést k odhalení vaší identity.

II. Instalace OTR

Z nabídky nástroje vyberte položku Zásuvné moduly. Podívejte se, jestli na seznamu modulů máte Off-The-Record Messaging. Pokud ano, posuňte se o dva obrázky níže.

Pokud jste zásuvný modul nenalezli, zadejte do vašeho webového prohlížeče URL adresu www.cypherpunks.ca/otr, kde si zásuvný modul stáhněte. Uživatelé Windows mohou modul stáhnout kliknutím na odkaz Win32 installer for pidgin-otr 3.2.0, ostatním nezbývá nic jiného, než se po stránkách trochu porozhlédnout, a najít modul podporovaný jejich operačním systémem. Modul nainstalujte nejlépe do složky Pidgin/plugins.

Poté přejděte opět do správy Zásuvných modulů a ujistěte se, že se Off-the-Record Messaging nachází na seznamu. Výběrem požadované položky a aktivujete tlačítko Nastavit zásuvný modul. Klikněte na něj.

V části Default OTR Settings zafajfkujte Enable private messaging (povolit soukromou komunikaci), Automatically initiate private messaging (automaticky iniciovat soukromou komunikaci) a Don’t log OTR conversations (nepořizovat záznamy komunikace přes OTR).

Ještě než kliknete na jakékoliv další tlačítko, přejděte k druhému obrázku.

Nyní je potřeba vytvořit soukromý klíč. Klikněte na tlačítko Generate a počkejte, až se klíč vygeneruje. Poté pokračujte tlačítkem Budiž.

Když přejdete do chatovacího okna svého kamaráda, po pravé straně dole i nahoře by se měla objevit šedá postavička s výstražným červeným trojúhelníkem. Jak již bylo řečeno v úvodu, šifrovaní OTR zároveň umožňuje ověřit, jestli na druhém konci kanálu skutečně sedí váš kamarád. Vpravo dole klikněte na postavičku s nápisem Unverified a vyberte položku Authenticate buddy (doslova ověřit kámoše).

V tomto případě byl kamarád rychlejší než my, a proto na obrazovce vidíme otázku k zodpovězení: Na jaké Praze bydlím? Tuto otázku náš kamarád vymyslel sám a předpokládá, že odpověď znáte jenom vy dva, čímž se potvrdí, kdo sedí na druhém konci. Jenom vy totiž víte, že je z Prahy 5. Číslo 5 vepíšeme do kolonky Enter secret answer here (case sensitive) a pokračujeme tlačítkem Authenticate.

Pokud jsme odpověď znali a napsali ji správně, zobrazí se nám hláška, že kamarád úspěšně ověřil naší identitu. Nyní musíme ověřit my tu jeho. Pokračujeme tlačítkem Budiž.

Z nabídky How would you like to authenticate your buddy? (Jak chceš autentizovat kamaráda?) vybereme Question and answer (otázkou a odpovědí). Do kolonky Enter question here (zde zadej otázku) zadejte libovolnou otázku, na kterou by opět měl znát odpověď jen váš kamarád. Do kolonky Enter secret answer here (case sensitive) (zde zadejte tajnou odpověď, citlivé na malá a velká písmena) zadejte odpověď, kterou pak znak od znaku stejně bude muset do formuláře vypsat i váš kamarád (je nutné dodržet velká, malá písmena a diakritiku!). Pokračujte tlačítkem Authenticate.

Jakmile kamarád potvrdí svou identitu, šedivé postavičky s červeným výstražným trojúhelníkem se změní na postavičky ve fialovém tričku s nápisem Private. Od této chvíle vaše komunikace je šifrovaná a třetí strana ani po zachycení klíče nebude schopná dešifrovat celou vaší komunikaci, natož rozhodnout, kdo z vás co psal.

III. Jak nastavit TOR v Pidginovi.

Abychom mohli používat TOR v Pidginovi, musíme nejprve TOR dostat do našeho počítače. Pro začátečníky ve Windowsu se nejvíce hodí verze Tor Browser Bundle for Windows with Firefox, kterou stáhnete na url odkazu: https://www.torproject.org/projects/torbrowser.html.en, kde je možné vybrat i jazykovou verzi. V nabídce bohužel chybí čeština. Výběrem jazykové verze do svého počítače stáhnete rozbalovací balíček, který pak na svém disku jednoduše rozbalíte. Nemusíte nic instalovat.

Nyní přejděte do složky, kam jste Tor Browser rozbalili a spusťte Start Tor Brovser, který má ikonku fialové cibule.

Na obrazovce se zobrazí Vidalia Control Panel, kde se pomalu bude spouštět Tor, viz zelený narůstající sloupec.

Jakmile budete připojení k síti Tor, měli byste ve Vidalia Control Panel vidět Status zelené cibule. Na nic neklikejte a počkejte na automatické spuštění vlastního webového prohlížeče, v tomto případě Aurory, přes který můžete anonymně serfovat na Internetu (má to svoje mouchy). Auroru můžete vypnout, zajímá nás aktivní Vidalia. Bohužel s vypnutím Aurory se v novějších verzích vypíná i Vidalia, tak prohlížeč raději jen minimalizujte.

V nastavení účtu Jabbera je potřebné nastavit Proxy pro Tor. Z nabídky Účty vyberte položku se svým Jabberem a klikněte na Upravit účet.

Vyberte záložku Proxy. Jako Typ proxy zvolte SOCKS 5 (novější verze nabízí i Tor/Privacy (SOCKS5) - lze využít i jí). Do kolonky počítač vepište 127.0.0.1 a Port nastavte na 9050. Uložte. Vypněte a znovu zapněte Pidgina.

Nyní by vaše komunikace měla být decentralizovaná, anonymní a šifrovaná se schopností ověřit si, s kým komunikujeme. Tímto krátkým nastavením získáme neocenitelnou možnost anonymní, šifrované a decentralizované komunikaci na síti přes pohodlné rozhraní kecálku Pidgin. Rozšiřujte tento návod mezi své známe a kamarády! Nekomunikjte jinak než přes šifrovaného Pidgina!!! Skoncujte nadobro s velice nebezpečnou komunikací přes Facebook či ICQ!!! Nebuďte liní a obětujte dvacet minut této snadné instalaci, která Vám zajístí jednu z nejbezpečnějších možností online komunikace po síti!

Článek byl primárně vytvořen z tutoriálu, který vyšel na http://www.evropsky-rozhled.eu/sifrovani-jabberu-pro-zacatecniky

Tvoje ulice, tvoje město!!!

2012-01-27T06:07:00.003+01:00

Módní typ jaro/léto 2012

2012-01-26T18:31:00.001+01:00

Hatecore shop nyní nabízí větrovku s výšivkou českého lva v ceně 1000 Kč. Doporučujeme!

Obrana v právní džungli, přednáška Ing. Jiřího Fialy

2012-01-26T15:35:00.000+01:00

Leon Degrelle - Vůdce Rexu

2012-01-24T03:41:00.013+01:00

Zakladatel hnutí „Rexistů“ se narodil v belgickém Bouilonu na pomezí francouzských hranic 15. června 1906. Po absolvování jezuitské střední školy v Namuru pokračoval studiem na Právnické fakultě v Louvain. Zde se aktivisticky zapojil do hnutí Katolické akce, jež byla ideologicky zformována encyklikou "Ubi avacano", vydané papežem Piusem XI. roku 1922.

V tomto období měl na mentalitu Leona Degrella největší vliv Charles Maurras, zakladatel francouzské školy integrálního nacionalismu. Leon Degrelle sám vždy odkazoval na společné burgundské dědictví belgických Valonů a Francouzů.

V roce 1930 se Leon Degrelle, mající tehdy 24 let, vydává na cestu po severní a latinské Americe. Tato expedice vedla k sérii článků a zpráv, v nichž mladý novinář seznamoval čtenáře s nuancemi amerického společenského života. Zvláště článek o podmínkách rozvoje katolictví v Mexiku, kde bylo křesťanské náboženství násilně potíráno, obrátil pozornost belgických věřících k tomuto tématu. Brzy po návratu Leon Degrelle zakládá nakladatelství Christus Rex (Kristus král - výkřik při němž umírali mexičtí křesťané).

V počátku začal Leon Degrelle vydávat měsíčník „Rex“, který však po krátké době začal vycházet jako týdeník. V něm se utváří živoucí elán mladých a ambiciózních novinářů. Z nich všech rekrutoval Leon Degrelle své první spolupracovníky. O nedělích a svátcích společně vcházeli do kostelů a rušných ulic, kde přesvědčovali veřejnost o svých ideálech. V krátké době si získali místní věhlas a začali budovat širší skupinu příznivců, složenou zejména z mladých studentů a dělníků. Tím vzniklo hnutí „Rex“.

Poté, co byl Leon Degrelle obklopen mladými idealisty, začal formovat postupně se rodící širší politické plány. Ty byly v roce 1931 uveřejněné v brožuře José Streela, v níž jménem celé mladé generace útočí na pseudokatolické politiky s bojovým heslem - „My proti Vám!“.

Tato nová politická platforma spojující nové a originální nápady, měla brzy svůj tiskový politický orgán Rexu - noviny „Vlan“. Novinové články těchto mladých aktivistů, volajících po mravní obrodě politiky, poutala stále větší zájem politikou znechucené veřejnosti. Ve třicátých letech se mnoho vlivných politiků z Katolické strany zapletlo do politických a korupčních skandálů, deník Vlan je všechny vytáhl na světlo a předložil belgické veřejnosti. Míra trpělivosti veřejnosti přetekla a již nemohla být ke všemu slepá a hluchá. Takže když Degrelle pokračoval ve svých článcích upozorňovat na morální dno politiky, veřejnost jej začala podporovat.

Náklady novin Rexu se několika násobně zvedly, a to i ve vlámských a německých provinciích Belgie. Mladí aktivisté se stali populárními a oblíbenými po celé Belgii. Leon Degrelle věděl, že první fáze politické kampaně bylo dosaženo. Na konci roku 1934 píše, že psaná propaganda připravila půdu pro akci. Příští rok tak Degrelle pořádá desítky shromáždění, které se staly tvrdou zkouškou charakteru mladých idealistů, kteří se kolem Rexu shromáždili. Degrelle a jeho přátelé se tak vtrhli do komunistických čtvrtí a dělnických továren. Shromáždění často končí rvačkami a dokonce i střelbou. Degrelle na nich však často zesměšňuje komunisty: „Jsem rád, že velkou část vstupenek na shromáždění byla prodána mým soupeřům, kteří si myslí, že mě svou účastí zlomí. Naopak jejich peníze za vstupné budou financovat vliv hnutí a zvýšení naší propagandy.“ Během této kampaně měli Rexisté své první mučedníky, což je zocelilo - počty jejich stoupenců se odhadovali na desítky tisíc.

2.11 1935 se konal kongres belgických katolických sdružení složený z 1000 delegátů. Leon Degrelle jsem přišel se svými 300 stoupenci a žádal o slovo. Delegáti jej však ignorovali, vůdce Rexu si tak vzal slovo sám. Degrelle na ně slovně zaútočil a označil je za buržoazní představitele, jimž chybí smysl pro občanskou odpovědnost. Degrelle rezolutními a silnými výroky útočil na katolické představitele a jejich korupci a spojení se s vlivnými bankéři, které Degrelle svou charakteristickou grácií nazval „banksteři“.
Účinky projevu před tímto kongresem byly ihned pocítěny - banky zrušily veškeré půjčky na publikační činnost Rexu. Desítky tisíc členů však svými příspěvky finanční problémy hnutí rychle zvládly vyřešit.

O rok později, ve volbách získali Rexisté od voličů na 300 000 hlasů. Což jim zajistilo 12 křesel v senátu a 21 v parlamentu. Úspěch to byl o to větší, protože volební kampaň Rexu trvala pouze tři týdny, během nichž měl Degrelle na 120 projevů, které často končily konfrontací s komunistickými bojůvkami. Na otázku novinářů o hlavních cílech hnutí Degrelle tehdy odpověděl: „Můj program je velmi jednoduchý, postavený na politické poctivosti. Proto v něm není žádného místa ke kompromisům. Vzhledem k tomu, že bojujeme za omlazení katolicismu, jsme tedy věrni této zásadě a v první řadě bojujeme především proti komunismu. Což je hlavní součástí naší zahraniční politiky. Vždy budeme bojovat proti Moskvě. V domácí politice, chceme vyplnit program, který slibují ostatní socialisté svým voličům, ale nikdy jej nevyplní a bojí se postavit velkému kapitálu.“ V poválečné době Leon Degrelle charakterizoval své hnutí Rexistů a sám sebe, jako: „byl jsem vůdcem Rexistické strany, což byla socialistická antikomunistická strana… věděl jsem, že je vláda nelegitimní a rozhodl jsem se této korupci postavit.“

Leon Degrelle byl zvěstovatelem nové éry sociální politiky, zahrnující v sobě antimarxismus a antikapitalismus, zavedením nového způsobu podnikové výroby a spoléhající na prvek katolicismu a rodiny. Tím vším Leon Degrelle přilákal pozornost belgických Vlámů, kteří souhlasili s kantonální koncepcí, která měla být strukturou pro budoucí stát. Nečekané spojení vzniklo v polovině roku 1936 s organizací National Vlaamsch Verbond.

Podle Rexistů povede jen úplné politické sjednocení k zavedení nového společenského řádu. Degrelle svým socialistickým korporativismem, rozdělil strukturu státu na dvě části:

1) hospodářství a ekonomiku - zahrnující výrobu a přerozdělování - mezi což patří zemědělství, průmysl, řemesla, obchod, finance, doprava a sociální dávky

2) a ostatní aktivity, které zahrnují ostatní sociální a kulturní aspekty života - mezi něž patří armáda, policie, soudnictví, věda a umění, vzdělávání, výchova a zdravotnictví

Tyto skupiny a jejich odbory měly být zastoupeny v parlamentu, oproštěného od stranictví. Cílem tohoto nového socialistického uspořádání bylo překonání třídních konfliktů a koordinace aktivit a skupin z různých odvětví výroby pro jednu myšlenku socialistického spravedlivého státu. Degrelle chtěl pomocí těchto korporativistických odborů vybudovat nové autority, které by zajistily stabilitu státu. Rex byl nejenom reakcí na politické strany zastupující třídní zájmy, ale taktéž proti jejich chápání politiky.

To vše zažehlo nenávist v belgických zkorumpovaných stranách a jejich politicích. Rex stál sám v opozici vůči všem. Ve volbách roku 1937 vznikla kompaktní koalice všech hlavních stran. Rexisté ve volbách získali 19, 05 % hlasů voličů. Přes nesporný úspěch to však vzhledem k reakční koalici politických stran nestačilo na rozhodující vliv v zemi.

Leon Degrelle v období těsně před válkou věnoval svou pozornost k získávání kontaktů se zahraničními politiky. Dokonce byl hostem na sjezdu NSDAP, což však nebylo součástí žádné budoucí spolupráce a plánů. „Rex a Berlín se nesjednotí“ řekl tehdy Degrelle „nejsme a nebudeme ve službách jiných. Milujeme svou vlast.“

Navzdory Degrellovu úsilí se politická síla jeho hnutí nezvýšila. Vše zastavila 10. května 1940 invaze Německa do Belgie. V obsazené zemi se vytvořila složitá situace - hnutí vlámských nacionalistů Devlag bylo ochotno připojit své území k Německu, jejich vůdce Van den Vile kázal rasovou a národní spřízněnost těchto dvou národů. Degrelle začal bojovat s okupačními orgány a snažil se zachovat jednotu státu. Jeho politika však musela být podmíněna realismu a diplomacii s ohledem na okupační ozbrojené síly.

Leon Degrelle a jeho idealističtí Rexisté se tak rozhodli vybojovat místo pro sjednocenou Belgii a Evropu svobodných a spolupracujících národů se zbraní v ruce. Pro Evropu socialistickou, pro její věčný mír a hodnoty. Vydali se tedy dobrovolně na východní frontu bojovat, spolu s dobrovolníky z celé Evropy, proti bolševismu, aby si zasloužili uznání Třetí říše a měli možnost po válce zachovat svůj stát a prosadit změny, jež změní Belgii a celou Evropu. Po válce Leon Degrelle napsal o válečném poslání svých Rexistů: „Všechny nás sjednocovala stejná vůle. Reprezentovat slávu našeho lidu uprostřed dvaceti národností, jež se připojily k boji; splnit naši povinnost bojem za Evropu; dobýt pro naši vlast čestné místo v kontinentálním společenství, jež z této války musí vzejít a konečně – vytvořit bojové jednotky, jejichž váha by zaručila nastolení sociální spravedlnosti, až bychom se po konci bojů definitivně vrátili do naší země.“

Leon Degrelle zemřel věrný svému Rexistickému přesvědčení a svým padlým kamarádům, tak daleko od své vlasti. Jeho srdce naposledy vydechlo ve španělském exilu 31. března 1994. Jestliže Leon Degrelle kolaboroval, tak pouze s Evropou a její jednotnou vizí, jež zachrání její velikost a krásu před pádem do zapomnění.

Street Art White Boys Video

2012-01-23T17:59:00.000+01:00

Zippo libero!!!

2012-01-23T09:47:00.002+01:00

Více o případu aktivisty Casapoundu "Zippa" již před nedávnem vyšlo na Radical Boys.

Pohřeb Jana Palacha

2012-01-19T00:18:00.001+01:00

Kosovo je Srbsko

2012-01-19T00:16:00.001+01:00

Knižní tip: Lenka Procházková – Slunce v úplňku (Příběh Jana Palacha)

2012-01-18T19:08:00.000+01:00

Kniha Slunce v úplňku přináší poutavý příběh Jana Palacha napsaný na 288 stranách čtivou románovou formou. Obsáhlejší recenzi si můžete přečíst ZDE. Na konci knihy je uvedena spousta historických faktů, fotografií a text Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov. Při popisu praktik tehdejšího režimu si mnozí uvědomí, že se od roku 68 nezměnilo vůbec nic. My vám na závěr přineseme krátký úryvek ze třetí z celkem pěti částí románu:

Při druhé ráně obuškem klesl na kolena, ale okamžitě mu vytanuly Claudovy rady, a tak se překulil na záda, skrčil nohy a rukama si chránil obličej.„My to vidíme!“ křičel svědecký hlas ženy. „Vidíme to!“ Ale zuřivost esenbáků to neoslabilo. Ve sběrném autobuse, do kterého je pak odvlekli, už seděli další zmlácení a zkopaní. Byla tu téměř tma, okna byla zatřená, ale než dojeli dolů k Jindřišské, vyrýpal si klíčem průhled. Obrněný transportér se mezitím už vzdálil k jiným bojovým úkolům, zbyly po něm jen rozházené popelnice a sajrajt kolem. Ale když projeli pokropenou Panskou do ulice Na Příkopech, viděl, že ta tramvaj tam pořád stojí. Uvnitř se svítilo, ale lidé tam už nebyli. Pohmožděné tělo ho bolelo, připadal si jako horník vytažený ze závalu, nejvíc pálila rána vzadu na hlavě, pod prsty ucítil lepkavost, ale neměl čas se tomu věnovat. Prosmykl se kolem Julka, který si v záklonu přidržoval na nose kapesník, k uličce, aby měl výhled na esenbáky v předu. „Jsou jenom čtyři“,zašeptal.

43. výročí upálení Jana Palacha

2012-01-16T23:30:00.002+01:00

Dnes je tomu přesně 43 let ode dne, kdy se na protest proti sovětské okupaci a ústupkům tehdejšího politbyra KSČ upálil student filozofické fakulty Jan Palach, který později, po třech dnech na následky svých zranění podlehl. Po jeho sebevraždě následovalo několik dalších živých pochodní – Zajíc, Hlavatý, Plocek...

V té době se stalo Palachovo sebeupálení snad nejvýznamnějším výrazem odporu vůči okupaci a v české a slovenské společnosti získalo mimořádný ohlas. Komunistickou perzekucí sužovaná společnost (zejména mladí lidé) se sjednotila a i přes to, že dnešním studentům již odkaz Jana Palacha málokdy co řekne, jeho osud je i v dnešní době spoustě Čechů notoricky známý. Tehdejší společnost na Palachův čin reagovala velice intenzivně. I samotní komunističtí funkcionáři prosili mladé lidi, ať Palachovu sebevraždu nenásledují a Palachův pohřeb se stal zároveň i jednou velkou protisystémovou demonstrací a vyjádřením odporu proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Svojí fatálností se může tento čin v dnešní době jevit jako zbytečný a absurdní, v tehdejší době však naprosto zapadl do atmosféry začínající normalisace a zániku občanské statečnosti. Definitivní hřebík do rakve přinesly nepokoje v srpnu 1969 a jejich brutální potlačení. Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je dodnes hodný obdivu a uznání.

Přesuňme se ale zpět do roku 2011. Českou republikou cloumá neviditelná ruka trhu a hrstka vyvolených papalášů si užívá neomezené moci. Zavádějí úsporná opatření pro všechny, jen ne pro sebe a když se to někomu nelíbí, vypálí mu ve jménu demokracie na čelo cejch extremisty. To je svoboda slova dneška.

"Živé pochodně" vzplály i po takzvaném převratu coby odkaz činu Jana Palacha. Asi nejznámější je takzvaná akce "Pochodeň 2003", při níž se na protest proti stavu ve společnosti na Václavském náměstí v Praze 6. března 2003 upálil devatenáctiletý student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Jeho čin následoval o necelý měsíc student pedagogické fakulty Roman Mášl. 2.4. téhož roku jedenadvacetiletá R.M. z Prachatic na Karlovarské třídě v Plzni. Důvod? Byli nespokojeni se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebrali ve svých dopisech, kde čin zdůvodňovali. Podobně hrůzná scéna se od té doby odehrála v České republice ještě několikrát. Živé pochodně hořely například v Praze, Hlučíně, na Zlínsku nebo v Ostravě... Dnešní bezpáteřní, takzvaně demokratická společnost však motiv těchto činů, které si mnohdy nezadají s tím Palachovým, zřejmě "nechce vidět". V dnešní době podobné satisfakce jako Palach člověk sebeupálením již nedosáhne. Je obvykle mocnými médii označen za blázna či zkrátka napíší, že motiv jeho činu není znám. Už jen to ukazuje na fakt, že dnešní režim je ve své podstatě ještě zrůdnější a prohnilejší než ten komunistický.

Připomeňme si jejich oběť v době, kdy jsme další totalitě mnohem blíže, než si většina populace je ochotna připustit.

Případ Otto Strasser...

2012-01-16T00:38:00.001+01:00

Soud se „závadným“ symbolem zkříženého meče a kladiva v ozubeném kole, který mělo na svých tričkách několik účastníků demonstrace na oslavu svátku práce, na 1. máje, nám dokazuje, kam až je schopen současný systém zajít, aby odsoudil k několika letům za mříže mladého člověka.

Soudní znalec Ivo Svoboda se u soudu přiznává, že čerpal pouze ze zdroje jiného bývalého populárního soudního znalce (a snad největšího experta na extremismus ve východní Evropě, Miroslava Mareše). Justice v Kocourkově si tentokráte vzala na paškál symbol Schwarze Front, uskupení revolučních socialistů, kteří jakožto členové NSDAP nemohli dále přihlížet na směrování politiky jejich strany. Schwarze Front byla založena poté, co byli ze strany NSDAP Adolfem Hitlerem a Josephem Goebblesem vyhnáni. Hlavní postavou této skupiny byl Dr. Otto Strasser. A právě Dr. Otto Strasser se stal hlavním hrdinou právě probíhající soudu.

Kdo by to byl, kdy řekl, že na české soudní půdě bude věnováno tomuto muži tolika prostoru? Znalec Ivo Svoboda se zajisté plně „připravil“ a informoval o postavě Dr. Otto Strassera. Tvrdit, že Dr. Otto Strasser byl jedním ze strůjců norimberských zákonů, je opravdu falzifikace historie par excelence. Dále u soudu uvedl, že Dr. Otto Strasser nemá vůbec s protihitlerovským odbojem nic společného, a že přes tehdejší Československo pouze utekl do Kanady…

Kdyby byl opravdu svědomitým soudním znalcem (u čehož je však předpoklad ověřovat si zdroje a nečerpat pouze z jedné publikace pana Miroslava Mareše) tak by zjistil, kde leží pravda o Dr. Otto Strasserovi. Zjistil by například, že Dr. Otto Strasser přes Československo opravdu pouze neutíkal do Kanady. Jinak by nebylo možné, aby měla organizace Schwarze Front skoro pět let své sídlo v Koperníkově ulici v Praze. Nebylo by ani možné, že Otto Strasser byl několikrát během těchto let pozván na Karlovu univerzitu, kde přednášel o Národním socialismu. Nestihl by ani podepsat několik protihitlerovským chart, které tehdy vznikaly v Praze z popudu německých uprchlíků z hitlerovy říše, mezi nimiž byli i židé.

Při tvrzení, že Dr. Otto Strasser stojí za Norimberskými zákony, zřejmě nevědomky soudní znalec Svoboda taktéž přehlédl články z novin Schwarze Front (ty taktéž byli tisknuty v Praze), ve kterých skupina včetně Dr. Otto Strassera zaujímá jasné a negativní stanovisko proti těmto zákonům. Dokonce Dr. Otto Strasser spolu s židem (!) Rudolfem Formisem použijí vysílačku a do Říše vysílají nahrané projevy na gramofonových deskách začínající slovy: "Achtung, Achtung! Hier spricht die Schwarze Front, Landschaftsender Berlin. Achtung, Achtung!". Vysílač se nacházel u hlubokého údolí Vltavy u Svatojánských proudů v Hotelu Záhoří. Ing. Rudolf Formis zde byl 23. 1. 1935 Hitlerovými vrahy zavražděn. Dr. Otto Strasser všem pokusům o vraždu uniká a nešťastný Adolf Hitler a Joseph Goebbles na jeho hlavu vypisují odměnu 500 000 dolarů.

Ve své knize Hitler and I Dr. Otto Strasser například píše: „Dva milióny němců se stále nachází v celách gestapa, anebo dobře znají radosti Dachau, Buchenwaldu či Oranienburgu. Tyto dva milióny lidí mají rodiče, partnery a děti. Jinými slovy kolem 10 miliónů lidí osobně strádá v důsledku Hitlerových metod.“

Stále se tedy jedná o „strůjce norimberských zákonů“? Soudní znalec Ivo Svoboda má zřejmě jiné představy o tom, jak vypadá odboj. Dnes se za odboráře prohlašuje kde kdo, a k uznání tohoto statusu stačí málo. Co více měli pro odboj udělat členové skupiny Schwarze Front, jenž používali onen zmíněný symbol zkříženého meče a kladiva, který před sedmdesáti lety vlál na budově v Koperníkově ulici (a to za podpory tehdejší vlády a policie)? Oni všichni při Hitlerovském odporu riskovali mnoho, někteří dokonce za svůj postoj obětovali život.

Dr. Otto Strasser byl revoluční Národní socialista, pravda některé své výroky věnoval židům, ale nikdy nevolal po jejich persekuci, nikdy nechtěl druhou světovou válku, jeho vize byla skrze mírová, postavená na sjednocené Evropě. Nikdo se nedopustil žádného zločinu, což mu v roce 1955 potvrdil svým rozsudkem Německý spolkový soud, který mu povolil návrat z exilu.

Aktivismus

2012-01-15T20:11:00.000+01:00

Revolta: aktivismus v roce 2011

2012-01-12T23:50:00.001+01:00

Seznamte se: Ivoš znalec

2012-01-12T22:35:00.000+01:00

Více o Ivošově vystoupení ZDE a záznam celého představení ZDE.

The Montoneros - Argentinští národní revolucionáři

2012-01-10T19:22:00.003+01:00

Roku 1970 se levicoví stoupenci generála Juana Peróna sjednotili kolem partyzánské skupiny, jež nesla pojmenování Movimiento Peronista Montonero.
Více než 25 000 Montoneros doufalo v Perónův návrat ze španělského exilu a v to, že Argentinu promění ve skutečnou socialistickou vlast. Většina čtenářů jistě ví, že Perón a jeho světově proslulá manželka Evita vedli Argentinu ve 40. a 50. letech 20. století. Jejich forma argentinské Třetí cesty, známa jako Justicialismus nebo Perónismus, byla dokonce i kritiky uznávaná jako sociálně pokroková. Bohužel byl však Perón po manželčině předčasné smrti svržen reakcionáři z řad armády a římskokatolické církve.

Předchůdcem Montoneros byla polovojenská partyzánská skupina Tacuara, která se vytvořila po Perónově útěku do exilu ve Španělsku. Když se roku 1960 izraelští agenti zmocnili Adolfa Eichmanna členové Tacuary doslova běsnili - bombami útočili na synagogy, samopaly ostřelovali židovská obydlí a podobně. O dva roky později, po Eichmannově popravě, rozpoutala Tacuara další akce při, kterých byli unášeni židovští studenti. Tacuara byla silně ovlivněna revoluční směsicí nacionalismu a komunismu a silně se nasměrovala doleva. Její členové dokonce navštívili Havanu, kde se jim dostalo školení v zásadách partyzánského boje. Tacuara se tedy spolu s jinými revolučními skupinami zformovala v levicově nacionalistickou revoluční organizaci Montoneros.

S Perónovým exilovým požehnáním zahájili Montoneros kampaň, jejímž cílem byla destabilizace proamerického režimu v Argentině. Byl unesen a popraven bývalý argentinský prezident Pedro Aramburu. Také byli uneseni představitelé nadnárodních organizací, za něž bylo požadováno výkupné. Pokračujíce v odkazu Evity používali Montoneros peníze z výkupného pro dobročinné účely - k nakrmení a oblečení chudých. Brzy Montoneros upoutali pozornost kubánského vůdce Fidela Castra. Skutečnost, že „komunista“ Castro podporuje „fašistické“ Montoneros vzbudila senzaci - ve svých studentských letech byl však Castro často spatřen při četbě Hitlerova Mein Kampf a pravděpodobně jím byl ovlivněný více než samotnými myšlenkami Marxe. Montoneros taktéž udržovali blízké vztahy s Palestine Liberation Organization, kolumbijskou M-19 a Spanish Socialist Party.

Nakonec se Montoneros podařilo vytvořit klima, které dovolilo Perónistické straně převzít moc ve státě pomocí voleb. Perónův stoupenec Hector Campora se roku 1973 stal prezidentem a připravil generálu Perónovi cestu k vítěznému návratu. Brzy se však vynořil spor mezi „pravicovými“ Perónisty a Montoneros. Pravé křídlo se obávalo revoluce v duchu Montoneros a raději favorizovalo kompromis s kapitalismem a tradičními institucemi jako jsou církev a armáda. Pravé křídlo se s Montoneros střetlo na letišti při Perónově návratu do Argentiny v červnu 1973, výsledkem bylo 13 mrtvých a přes 100 zraněných. Spor se vystupňoval poté, co byla hrstka Montoneros obviněna ze spiknutí za účelem vraždy generála Peróna a jeho druhé manželky Isabel. Montoneros však smrt svého generála nechtěli, přesto však cítili zklamání z Perónova příklonu ke konzervativnímu proudu strany.

V roce 1974 došlo ke konečnému rozchodu - pod tlakem pravičáků Perón vyštval Montoneros z Justicionalistického hnutí a nazval je „zrádci a žoldáky“. Montoneros však poté ještě více ukazují svou loajalitu svému vůdci a svůj „oheň“ začnou šířit až po jeho smrti v červenci 1974. Montoneros - věrni socialistické revoluční vizi „autentického Perónismu“ - nemají na vybranou nic jiného, než zahájit vojenské operace namířené proti vládě. Isabele Perónová - nová argentinská prezidentka - se tak v podstatě stala zajatcem ve svém paláci, armádní důstojníci se tím chopili skutečné politické moci. Později jimi byla dokonce iluze „Perónismu“ vyřazena z politického života a po vyhnání Isabele Perónové byla roku 1976 do čela vlády nainstalována nenáviděná vojenská Junta.

Uprostřed července 1974 poprvé socialističtí partyzáni zaútočili a jejich první obětí se stal bývalý ministr zahraničí. V září byli uneseni dva bohatí bratři, za něž bylo složeno obrovské výkupné v hodnotě 60 milionů dolarů. Montoneros dali zcela nový význam termínu „daň pro zbohatlé“. Po získání těchto prostředků začalo Montoneros organizovat bombové výbuchy po celé Argentině. Vysocí činitelé poboček velkých amerických automobilových koncernů (G. M., Ford, a Chrysler) v Argentině byli zavraždění pumovými bombami v květinách, které jim byly doručeny. Skupina také v roce 1975 potopila argentinskou námořní loď, jejíž hodnota byla 70 milionu dolarů.

Junta odpověděla svou „špinavou válkou“ bezohledného teroru. Až na 30 000 lidí zemřelo nebo zmizelo v rukou bezpečnostních sil. Argentinská antikomunistická aliance (AAA), vládou posvěcené komando, bylo jedním z nejbrutálnějších - tisíce lidí jimi bylo po mučení vyhozeno z vrtulníku do Atlantského oceánu. Montoneros taktéž utrpěli veliké ztráty přímo v akcích - na 1600 jich v roce 1976 při nich zemřelo. Navzdory hrdinskému odporu byli Montoneros roku 1977 poraženi (někteří však ve svém boji pokračovali až do roku 1981). Montoneros bojovali a následovali nejvyšší ideály Perónistické Argentiny.

Zjednoczony Ursynów feat Kotzi - Biały Orzeł

2012-01-06T23:01:00.000+01:00

Důchodová deforma?

2012-01-05T23:40:00.003+01:00

Spolu s reformami probíhá i politika škrtů, zvyšování cen, snižování mezd a sociálních výdajů (spolu se zvýšením cen klesne jejich skutečná hodnota). Tyto reformy slouží pouze k zajištění dalšího růstu zisků zahraničních vlastníků kapitálu na úkor českého národa. Razatní deforma důchodového, sociálního systému a zdravotnictví totiž znamená stovky miliard z našich kapes pro vlastníky kapitálu a soukromých fondů.

Situace v Kocourkově pro české obyvatelstvo není rozhodně příznivá. Pomyslná propast mezi vysokopříjmovými a sociálně slabší většinou se nadále prohlubuje a roste počet lidí v bídě. Příčinou tohoto stavu je nespravedlivé přerozdělování vytvořených hodnot a národní odcizení, které toto chování ještě více umocňuje. Míra vykořisťování se zvyšuje - čeští dělníci a zaměstnanci vytváří práci za velmi nízké mzdy (poloviční až čtvrtinové v porovnání s ostatními zeměmi) pro zahraniční vlastníky kapitálu. Vlivem těchto a dalších okolností (zajištění přežití vůbec) se v lidech ztrácí pud sebezáchovy a tak veškeré dění okolo sebe ignorují a netuší, co se "na ně chystá".

Vláda pro své asociální reformy používá taktiku "hozené dýmovnice", tedy takovou, kdy pro zakrytí privatizace používá rozpoutání nenávisti a falešných obviňování mezi lidmi. Ať se jedná o jakoukoli reformu, viníkem je vždy obyčejný člověk. Důvodem sociální reformy jsou "socky". Důvodem zdravotní reformy je "neudržitelnost a simulanti". A konečně důvodem důchodové reformy je "moc důchodců". Tato "pravda" je avšak naservírovaná tak, aby se lidé nedozvěděli jejich pravou podstatu. Sdělovací prostředky, výhradně ve vlastnictví zahraničního kapitálu, či v jeho službách rovněž informují zcela útržkovitě a nepravdivě, lidé se ani nedozví, co je čeká. Demagogie, na kterou jsme v Kocourkově již zvyklí. Vláda tak snadno, bez odporu obyvatelstva, prosadila reformy a rádobyprezident je schválil.

Co na tom, že většina důvodů pro reformy jsou jen účelová a vylhaná tvrzení? Je to dílo různých šedých eminencí a poskoků budoucích majitelů privátních penzijních fondů. Mezi další již prosazené reformy patří důchodová reforma. Je vůbec zarážející, že chybí jakýkoli dialog s veřejností o její podobě, neboť ovlivní na dlouhou dobu životy obyvatel země.

Stáří jako problém?
Propaganda MPSV se snaží vylíčit seniory jako ekonomický a sociální problém. Kdy mladí musí živit ty staré (důchodce), kteří jenom zatěžují sociální systém, využívají zdravotnictví bez placení a dožívají se tak zbytečně dlouhého věku. A do toho ještě pobírají důchod... Syn proti otci, řekl by český klasik.

Vyšší věk je prostě něco, za co se má člověk stydět. Výsledkem je katostrofální "lidský přístup" pravdy a lásky k zaměstnávání lidí s věkem nad 50 let - právě v tomto věkovém pásmu je nejvíce nezaměstnaných. Argumentuje se demografickým růstem, růstem ekonomiky a všelijakými čísly, ale skutečnost je taková, že nelze určit, co bude za pět, deset, dvacet let. Kdo na konci roku 1989 mohl tušit, že budeme ve své zemi v podnájmu, že se staneme kolonií zahraničního kapitálu? Účelová čísla tak vycházejí pouze z katastrofálního stavu ČR, bez rodinné politiky, bez národního a sociálního státu. V této věci nejde jen o důchody. Jde především o zajištění budoucnosti a osudu národa.

Nejsou peníze? Proč?
Jedním z hlavních argumentů je nedostatek prostředků a neudržitelnost. Český penzijní systém je unikátní v tom, že funguje jako veřejný fond, bez účasti soukromého finančního sektoru. Je průběžně finacován tj. ihned přerozděluje vybrané prostředky mezi důchodce. Tento systém vychází z koncepce kancléře Bismarcka, funguje na principu mezigenerační solidarity. Po dobu dvaceti let, hospodařil důchodový fond s přebytky, a to i přesto, že z něj byly vyváděny prostředky nesčetnými polistopadovými vládami, aby tak uhradily různé korupční zakázky. Prostě vzali prostředky, které si "šetřili" důchodci. Dalším problémem jsou různé již provedené administrativní úpravy, které však v konečném důsledku ovlivňují chod celého penzijního systému.

Podfinancování fondů bylo také zařízeno výpadkem financí snížením daně vysokopříjmovým (nad 140 tisíc měsíčně). Takže různí manažeři a finančníci jsou takříkajíc "za vodou", ti co mají málo, budou platit za ně. Ekonomika není řízena ve prospěch občanů, ale zahraničních firem, které jsou vlastníky takřka celé ekonomiky ČR. Díky tomu je v ČR vysoká nezaměstnanost, ačkoliv oficiální statistiky hovoří o opaku. V Kocourkově je téměř až tradicí rozdíl mezi "oficiální pravdou" a skutečností. Přes 700 tisíc práceschopných lidí je bez práce, což systém financování také destabilizuje. Ti, kteří mají to štěstí, pracují za podprůměrnou mzdu v zahraničních podnicích, přičemž ceny komodit u nás jsou daleko vyšší, než na západě a to i přesto, že se k němu podporou humanitárního bombardování a válečných agresí bezesporu řadíme.

Demografická dimenze problematiky národních důchodů je pravdivá, populační imploze je reálný problém. Je však nutné hledat důsledky. Přes dvacet let byla otázka porodnosti v ČR všemožnými vládami ignorována. V České republice ze všeho nejvíce chybí propopulační a prorodinná politka, díky její absenci se rodí stále méně obyvatel. A díky tomu rovněž ubývá potencionálních plátců.

Jak je vidno vládní snaha "zajistit prostředky" hovoří spíše o opaku. Zvýšit náklady na život, snížit sociální odvody - tím omezí příjmy tohoto fondu. Neudržitelnost byla vytvořena uměle, bez ní by přeci reforma, která daruje národní důchody cizím bankám, nemohla být uskutečněna.

Návrh EU - Nahrazením obyvatel imigrací se nic nevyřeší, neboť vede k národnímu odcizení a k eskalaci napětí. Migrace vyhovuje především zahraničním vlastníkům kapitálu, kteří využívají zahraniční dělníky coby levnou pracovní sílu s minimálními právy. Možným řešením je prorodinná politika, nacionalizace ekonomiky, zvýšení zaměstnanosti, mezd a znevýhodnění zahraničního kapitálu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí slouží mezinárodnímu kapitálu

MPSV, které slouží mezinárodnímu kapitálu, si dokonce zaplatilo přesvědčovací kampaň za 1,3 milionů Kč, aby přesvědčilo občany o správnosti spoření v soukromých fondech. Cílem této kampaně je přihrát nové klienty majitelům privátních fondů. Stát hrazený z daní dělá propagační agitku zahraničním bankám, aby jim získal nové klienty. Předpokládá se, že mnoho lidí Kalouskovo volání uposlechne, protože ten už je teď straší "pokud neuděláme reformu tak nebudou důchody". Systém má být sice dobrovolný, ale už teď se dá říci, že jsou připraveny pluky bankovních dealerů (někteří nabízí své produkty již dnes) a ti budou občany pomocí vlezlé reklamy přesvědčovat o "výhodnosti" privátního důchodu.

Systém spoření do privátních fondů má však daleko více rizik, než státní fond. Soukromý fond mohou finančníci kdykoli vytunelovat a rozkrást, navíc s penězi uložené ve fondech budou spekulovat. V konečné fázi může dojít k tomu, že lidé své úspory jednoduše neuvidí. Navíc zhodnocení úspor bude minimální a obyčejným lidem se nevyplatí. Aby se jim vyplatilo, museli by každý měsíc odvádět 3 tisíce Kč, což je vzhledem k nízkým platům v ČR likvidační. Pro bankstery a finančníky to ovšem bude znamenat přísun desítek miliard korun ročně pro jejich "investice". A kolik to bude za deset, dvacet let?

A aby se "lůza" svých důchodů nedožila a našetřené prostředky připadly bankám, přišel ministr Drábek a Kalousek s fíglem, tzv. zvýšením věkové hranice odchodu do důchodu. A pokud plátce zemře, nebude jeho naspořená částka předmětem dědictví pozůstalých, ale propadne majitelům fondů. A to se vyplatí... Již dnes mají lidé s věkem 40+ problém sehnat práci. Podle Kalouska jsou však lidé schopni pracovat bez problému až do 70 let a vůbec jim nebude činit problém sehnat nějaké zaměstnání.

Vše pro banky, nic pro lidi!

Dá se říct, že problém s důchody je zneužit ve prospěch nenasytnosti bank. Kvuli tomu se má zvyšovat i DPH, aby se pokryl výpadek peněz, který se předá soukromým fondům (prostě jim je dají jen tak). A to i přesto, že tato "reforma" má odstartovat až od roku 2013. Tento rok budeme platit 14-ti procentní DPH defacto zbytečně. Zvýšením DPH však povede k růstu cen a k reálnému snížení potřeb. Lidé budou prostě šetřit, jiní živořit, mnozí se dostanou do neřešitelných situací. Reforma nevyřeší stárnutí populace, ani částky vyplácených na důchodech. V tom je ten paradox. Důchodová reforma uškodí těm, kterým má pomoci.

Zvýšením sazby DPH na financování dobrovolných fondů se zvýší cena všeho. Od potravin přes léky, bydlení, pohonné hmoty až po zdravotnické potřeby, služby, tiskoviny. Senioři a nízkopříjmoví tak budou na nule a kupní síla obyvatelstva klesne. Asociálnost největšího rázu, možná i zločiny proti lidskosti. Podle Kalouska však posílení mezigenerační solidarity. Přitom kvůli zajištění již tak lichvářských zisků bankám si budou muset někteří sáhnout až na dno.

Takže všichni občané budou muset platit povinně více kvůli dobrovolnému fondu? Možná proto, že představitelé Kocourkova ani nepočítají s tím, že bude fond dobrovolný. Ten, kdo chce pošlapat lidská práva nejsou "extrémisté", ale vládní garnitura, která potlačování práv a svobod zavádí přímo do praxe svými reformami. Mnohé z nich porušují Ústavu ČR. Jelikož je toto jednání posvěceno z vrchu díky zájmů finančníků je vše v pořádku.

Pro účel zvýšení informovanosti veřejnosti jsme připravili leták. Jde o předělaný propagační materiál Ministerstva práce a sociálních věcí. Na první pohled k nepoznání od originálu (což jeho šíření usnadňuje), ale po bližším zkoumání přeci jen rozdílný. Leták rozšiřujte kdekoli jen to bude možné - využíjte veřejného prostoru. Zanechejte několik letáků v práci, na zastávkách, na úřadech a jiných veřejných institucích, vkládejte je do schránek. Ukažme, že nesouhlasíme s nadvládou bankovních parazitů a jejich bezohledností!

Alain de Benoist o globalizaci, kapitalismu a liberalismu

2012-01-04T09:53:00.002+01:00

„Globalizace, která nyní tvoří náš životní rámec, byla způsobena nástupem světa bez vnějšku, jehož charakter je především technologický, informační a finančnický. Díky rychlosti komunikace a změn svrhla globalizace svým způsobem zároveň prostor i čas. Jejím cílem je transformovat celou planetu v jeden ohromný homogenní trh, zcela řízený zákonem zisku, logikou výkonu a axiomatikou racionálního zájmu. Jejím antropologickým modelem je člověk redukovaný na výrobu a konzumaci, bytost současně egoistická, která vždy hledá, jak získat co nejvíc sama pro sebe. Liberální kapitalismus z tohoto pohledu nemůžeme posuzovat pouze jako ekonomický systém. Je to zároveň systém, jehož působení na společnosti způsobuje skutečnou antropologickou mutaci z titulu kolonizace kolektivní imaginace výlučně ekonomickými a tržními hodnotami. Z toho v konkrétním životě vyplývá homogenizace způsobů života, pomalá eroze zakořeněných lidových kultur, tzn. ochuzení lidské rozmanitosti.“

„Není tedy možné odmítat politický liberalismus a při-tom akceptovat liberalismus ekonomický, což je případ pravicového tábora, nebo obráceně, odmítat ekonomický liberalismus a přitom akceptovat politický, jak to lze vidět u levice.“

Alain de Benoist

Akce Vánoce 2012, Kosovo

2012-01-03T20:18:00.001+01:00

Humanitární organizace Srbové pro Srby pořádala velkou vánoční kampaň, která má za cíl pomoci rodinám v Kosovu a Metohiji, a na celém Balkáně, kde žije srbský lid. Více informací ZDE.

Non Conforme Streetart of Madrid White Boys

2012-01-02T16:19:00.000+01:00

Buď aktivní!

2011-12-28T03:42:00.002+01:00

Podpora útulku v Plzni

2011-12-28T03:27:00.001+01:00

Jako loňský rok, tak i letos si Autonomní nacionalisté z Plzeňska udělali mezi vánočními svátky čas a podpořili plzeňský útulek Valcha. Ten se již od loňského roku nachází v nových prostorách na borských polích. Darovali jsme útulku psí granule a deky. Nezapomnělo se samozřejmě ani na pamlsky v podobě piškotů a kousacích tyčinek. Tato událost se stává již tradicí, která doufejme bude pokračovat i v dalších letech. Věříme, že napříště se do ní zapojí více lidí, ať již materiálně, či finančně.

Neprojdou!

2011-12-28T01:52:00.000+01:00

Slzy Gazy

2011-12-27T04:50:00.001+01:00

Dnešním dnem si připomínáme tři roky od v pádu izraelských vojsk do pásma Gazy. Celá tato akce nesla název „Lité olovo“ a vyžádala si více jak tisíc mrtvých civilistů, mezi kterými samozřejmě nechyběly ani malé děti!

Norský film Tears of Gaza představuje strohým způsobem, prostřednictvím unikátních záběrů obyvatele pásma Gazy, kteří jsou vystaveni brutálním důsledkům vojenské okupace palestinského území. Záběry dopadajících bomb střídá se zobrazeními jejich následků v ulicích, v nemocnicích i v ruinách zasažených domů. Film také zachycuje schopnost žen a dětí řešit jejich každodenní život po dramatických zkušenostech z války. Mnozí z nich žijí ve stanech nebo v troskách bez stěn a střech. Všichni jsou v nouzi bez peněz, jídla, vody a elektřiny. Vše, co se podaří propašovat tunely je velmi drahé. Mnozí přišli o rodinné příslušníky, nebo jsou ponecháni s těžce zraněnými dětmi. Může taková válka řešit konflikty, či dokonce vytvořit mír? Film sleduje tři děti v době války a v období po příměří. Za svobodnou Palestinu!!!

Kapitalistický konec dějin

2011-12-26T04:40:00.002+01:00

Francis Fukuyama ve svém díle Konec dějin a poslední člověk vyhlásil stav „konce dějin“ jenž nastal pádem berlínské zdi. Stav, v němž podle něj dospěla historie ke svému konci a naplnění tím, že se demokratický a ekonomický liberální světonázor ukázal jako ne absolutně dokonalý, ale jako jediný možný. Tím vzniknul „kapitalistický realismus“.

Kapitalistický realismus, jenž je symbolem současné liberální doby po „konci dějin“ se dá charakterizovat pojmy, které vymezil Alain de Benoist jako pět současně prolínajících se procesů: individualizace rozpadem starobylých sounáležitých společenství, masovost přijetím standardizovaného způsobu života a chování, odposvátnění odlivem velkých náboženských příběhů ve prospěch vědeckého výkladu světa, racionalizace nadvládou instrumentálního rozumu obchodního styku a technické efektivity, univerzalizace celosvětovým rozšířením společenského modelu, který je implicitně vydáván za jediný racionálně možný a tudíž nadřazený všem ostatním.

Tato nadřazenost všemu ostatnímu charakterizuje tento „kapitalistický realismus“ nejvíce. Neexistuje a ani není dovolena alternativa v „konci dějin“, stejně jako neexistovala alternativa v „reálném socialismu“ za dob komunismu s jediným rozdílem, že tento „konec dějin“ Marx spatřoval v komunismu.

Kapitalistická normalizace doby a její totalitní praktiky jsou zaváděny v politických strukturách, které se stále označují a vystupují jako demokratické. Neoliberálové, největší zastánci kapitalismu, normalizují kapitalismus do pozice jediného a životaschopného politického a ekonomického systému, jemuž nemůže být rovna jiná byť jen zdánlivě odlišná alternativa. Kapitalismus se plně normalizoval do duší evropských lidí a jejich velikost a důstojnost proměnil ve směnnou hodnotu peněz a zisku. Národní svobody a přirozené hodnoty etnických Evropanů byly touto normalizací vyměněny za bezohlednou svobodu obchodu. Pak už bohužel musíme Marxovi přiznat pravdivost jeho poučky, že kapitalismus vykořisťování politickými iluzemi nahradil vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.

„Kapitalistický realismus“ je tedy dějinným hrobem ideologií a plurality názorů, které vyměnil za univerzalistický a jediný dogmatický výklad světa. Světa brutálního a hluboce nespravedlivého, jehož realita a hodnotnost je poměřována penězi, což vede k etnocidě evropských národů a zničení jejich duší. Normalizace „kapitalistického realismu“ se dá tedy charakterizovat jako rezignovaný člověk, jenž dospěl ke svému „konci dějin“ a jakákoliv naděje na změnu je pro něj pouze bláhovou iluzí.

Neexistence alternativy a přijmutí Fukuyamovy teze, že dějiny kulminovaly liberálním kapitalismem do svého konce, je pro nás něco nepřijatelného. Alternativy, které se tváří jako opozice „kapitalistického realismu“, jakou jsou marxisté, jsou však sami součástí této normalizace a žádnou alternativu nenabízejí.

Svou prohru si marxisté uvědomili během první světové války, kdy byla Marxova definice internacionálního dělníka hájícího pouze své zájmy vyvrácena. Dělník, o němž Marx kdysi prohlásil, že nemá vlast najednou dobrovolně narukoval do národních armád a identifikoval se s národem a ne s třídou. Najednou se nic, o čem teoretizoval Marx, nestalo skutečností, nacionalismus a sounáležitost zvítězila nad internacionalismem a třídním bojem.

Materialističtí marxisté tedy poznali, že duše dělníka je spojena s něčím větším, dlouhotrvajícím a hodnotnějším, než je materiální uspokojení, které mu bylo nabídnuto. Jedním z prvních marxistů, kteří si tuto nutnost kulturní a duchovní revoluce uvědomil, byl Antonio Gramsci.

Nová levice tedy upustila své liberalistické ekonomické marxistické teorie a vrhla se do náruče teorie liberálního kapitalismu, kde začala uplatňovat své liberalistické pohledy na svět a na humanitu člověka - pokusila se o změnu myšlení a kultury. Po zavržení svých marxistických výrobních postupů tito marxisté plně přijali podstatu „kapitalistického realismu“ a plně se etablovali do jeho soukolí. „Realistický kapitalismus“ tak došel k naplnění toho čím vždy byl - zrcadlovým odrazem marxismu - obě dvě ideologie plně liberální, individualistické, pod rouškou svobody, globalizované a obě dvě identifikované s materialistickým kapitálem v nejextremnější podobě.

Náš postoj se musí plně vymezit tomuto normalizovanému kapitalistickému neoliberalismu a postavit se proti proklamovanému „konci dějin“ jenž je Evropanům vnucen jako jediné východisko. Proti „konci dějin“ jenž vede k normalizovanému člověku podmíněnému ekonomickým formulacím. Proti tomuto „konci dějin“, který bude ve svém konci znamenat zánik evropské kultury a ducha evropského člověka. Za skutečný revoluční nacionalismus a socialismus, který povede k sociální spravedlnosti a sounáležitosti a neuvězní člověka v totalitním normalizovaném státě kapitálu!

Co je to Perónismus? (Juan Domingo Perón, projev z 20. srpna 1948)

2011-12-23T06:57:00.001+01:00

V kongresu se před pár dny, někteří z našich zákonodárců ptali, co je to Perónismus? Perónismus je lidskost v akci, Perónismus je novou politickou doktrínou, která odmítá všechny staré politické neduhy. V sociální oblasti je teorií, která stanovuje rovnost mezi lidmi, zajišťuje jim stejné příležitosti a budoucnost, ve které nikdo v této zemi nebude postrádat základní prostředky pro své přežití. I kdyby bylo nezbytné těm, kteří bláznivě rozhazují svůj majetek, toto právo zakázáno ve prospěch těch, kteří žádný majetek nemají.

V ekonomické sféře by měl každý Argentinec táhnout za jeden provaz ve prospěch Argentiny. Naše hospodářská politika musí zastávat názor, že starý vykořisťovatelský kapitalismus by měl být nahrazen doktrínou sociální politiky, která bude přerozdělovat naše bohatství, které nám naše země přinesla. Zisky a bohatství budou přerozděleny mezi všechny slušné lidi, kteří se svým společným úsilím na něm podíleli.

To je Perónismus. Perónismus je otázkou srdce, ne hlavy. Naštěstí nejsem jedním z prezidentů, kteří žijí svůj život pouze pro sebe, ale naopak žiji ho se svým lidem, tak jak jsem ho vždy žil. Sdílím všechny jeho vzestupy a pády, všechny úspěchy a zklamání s mou pracující třídou. Mám pocit vnitřního uspokojení, když vidím dělníka, který je dobře oblečený nebo jde s rodinou do kina. Cítím stejné uspokojení, jako bych byl tím dělníkem já sám. To je Perónismus.

Ing. Jiří Fiala - rozhovor Míčánky

2011-12-21T08:17:00.000+01:00

Havlovo odcházení

2011-12-19T11:40:00.003+01:00

V neděli 18. prosince se celý národ a s ním celý svět dozvěděl, že se na pravdu
Boží odebral „významný“ dramatik, filosof, politik a notorický opilec Václav Havel. Ihned média, politici a další poskokové současného vládnoucího režimu přispěchali se slzami v očích se svými smutečnými proslovy a kondolencemi. Světu odešla jedna z největších politických a morálních autorit, muž, který se svým dílem podílel na položení základů demokracie v České republice polistopadové éry, to budeme ještě hezkou řádků dní slýchat ze sdělovacích prostředků.

Mediální pro havlovská propaganda již drtí vše co jí stojí v cestě. Na internetu jsou v zájmu plurality názorů mazány celé diskuse. Vše co by jen zdálky mohlo připomínat kritiku kolaboranta Havla je označeno za nelidské a nemorální. Účelová neinformovanost lidí staví Havla do pozice světce. Lidé pláčou a litují nad touto ztrátou. Plakat by se však mělo na hrobech opravdových osobností a ne nad hrobem zločince a lháře.

Co nám tedy tento symbol „svobody“ a celosvětově uznávaná autorita po sobě zanechala? Demontovaný národní stát, který se dostal do rukou plutokracie kapitalistů, liberálů, zlodějů, vrahů a humanistů humánních ke všem, jenom ne ke svému národu. Stát a národ, jenž pozbyl všech svých výsad a stal se loutkou mezinárodní sionistické politiky.

Havel se zasadil o parlamentní demokracii vedenou zločinci a zloději. Stál u zrodu politiky tvořenou sionisty, marxisty a zbohatlými podnikateli. Za Havlovy vlády byly položeny základy státu, ve kterém se peníze staly měřítkem moci a politického života. Jak zpíval již Karel Kryl: demokracie dozrála do žaludečných vředů…

„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda. Ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným někoho jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Již nikdy do žádného paktu (vojenského) nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury.“ prohlásil Vašíček Havlů v listopadu 1989.

Drzý to plivanec do tváře všem, kteří doufali ve skutečnou revoluci a svobodu. Dnes již můžeme s ohledem na tyto slova plně bilancovat kariéru tohoto žoldáka Západu. Po dvaceti dvou letech po sametu vládne ve státě nezaměstnanost, byl nastolen reálný kapitalismus a zničena národní ekonomika a hospodářství. Státní dluh se stal nesplatitelným a banky byly ovládnuty známými bankovními klany, jež dnes řídí naše finance. Polistopadovými reformami byl taktéž zničen sociální stát, v němž se naplno rozevřely sociální nůžky a bohatší stále bohatnou a chudší stále chudnou.

Politikou a integrací do všemožných společenství jsme Moskvu vyměnili za Washington a Tel - Aviv a stali jsme se pěšákem v imperiálních válkách jiných. Národu slíbil již žádné další války, ale v roce 1999 spolu se svou židovskou přítelkyní Madeleine Albrightovou fanaticky volali po holocaustu a zničení srbského národa a Jugoslávského státu. Pod Havlovým proklamovaným humanitárním bombardováním umírali pod sionistickými bombami tisíce hrdých Srbů - mužů, žen, starců a dětí. Vše opět trefně pojmenoval Karel Kryl: král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem…

To je skutečný obraz a odkaz humanisty a pacifisty Václava Havla. Může, jenž vehnal národ český do smrtelné pasti a demontoval vše, na co mohl být hrdý. Jeho život je kariérou žoldáka a kolaboranta cizí moci lemovanou lží a alkoholem. Život Václava Havla dospěl do konce, zemřel ve spánku a již se nedočká konce, jenž je vyhrazený pro zrádce, kolaboranty a válečné zločince. Spravedlivému soudu utekl muž, na jehož rukou ulpěla krev…

Plukovník ÚOOZ David Janda a jeho skvadra pubfighterů v akci "pod vlivem prostě alkoholu"

2011-12-15T22:06:00.001+01:00

Více se o kauze Davida Jandy a jeho kamarádů dočtete ZDE a ZDE

Jediný skutečný nepřítel...

2011-12-15T21:22:00.001+01:00

Z teoretického úhlu pohledu byste měli chápat jako škůdce hnutí ty, kdo se z vás snaží udělat žoldáky reakce, pravice, sionismu a Západu. Musíte odmítnout všechny, kdo by vás chtěli přinutit akceptovat bezzásadové a zmatené ideologie – jako je tomu v případě pobloudilého národního anarchismu – nebo ty, kdo si pletou politiku s nostalgií a aktivismus s maškarním bálem. Nenechte se zmást nepřítelem. Jediným skutečným nepřítelem je liberalismus, z něj pochází všechno.

Christian Bouchet

(Za skutečnou politickou opozici, proti 70. let staré nostalgii. Za skutečnou reprezentativnost našich názorů a aktivismu, proti maškarnímu fetiši! Více ZDE)

Kdyby na světě žilo pouze 100 lidí

2011-12-14T01:09:00.000+01:00

Jaký by byl svět, kdyby nás tu bylo pouze 100? Statistiky nemáme v lásce, ale kus pravdy v dokomentu naleznete.

Je bezplatné studium parazitování studentů na společnosti?

2011-12-13T06:20:00.002+01:00

Tak a už se to blíží! Kdo bude mít tu drzost, chtít v tomto státě studovat bezplatně na státní vysoké škole, či univerzitě, je PARAZIT! Alespoň podle mínění „našeho“ drahého pana prezidenta Klause. Možná se teď ptáte, jestli se hlava našeho státu nezbláznila. Ale nikoliv, pan Klaus to myslí skutečně vážně.

Pan prezident přirovnal vysokoškolské vzdělání k rohlíkům a minerálce, které prý také nedostáváme zadarmo. Úsměvné že? Už méně úsměvný je fakt, že si člověk taky platí daně (když ne student přímo, tak prostřednictvím svých rodičů), daně plynou do státní pokladny a jsou přerozdělovány, mimo jiné i do resortu školství. Státní vysoké školy jsou tedy financovány i z našich peněz, z peněz našeho státu, tudíž by tu měly být pro občany státu bezplatné. Navíc ve 21. století, ve střední Evropě, by snad měl mít právo na vzdělání každý.

Klausův výrok zpochybňuje Ústavu ČR

Právo na bezplatné vzdělání není parasitismus, ale naplnění Listiny základních práv a svobod, jenž je zakotvena v Ústavě ČR. Slovním útokem na toto právo „hlava státu“ popírá ústavní právo.

Listina základních práv a svobod

Článek 33

(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu,

kterou stanoví zákon.

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních

školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých

školách.

Bezplatné vzdělání tedy není parasitismus, ale naplněním Ústavního práva, tedy svobody. Žijeme v době, kdy samotná ústava již nic neznamená. Porušuje se a obchází, kde se jen dá. Svoboda slova již neexistuje, platí jen pro názory, které jsou v „kursu“. Veřejné služby a jejich principy jsou nahrazovány „neviditelnou rukou trhu“ (např. zdravotnictví), takže jsou zaváděny pořádky, které popírají jejich samotnou podstatu. Dá se říci, že souběžně tedy dochází omezování jak politických práv tak i práv lidských. V konečném důsledku je výsledek stejný – je likvidována svoboda.

Ústavní právo, které garantuje bezplatné školství tak bude zavedením školného u některých občanů zcela popřeno, neboť zpoplatněním studia pozbydou svého práva, protože na něj prostě nebudou vůbec mít. A půjčky na studium od soukromých investičních bank s nimiž pan prezident souhlasí, jsou tou největší drzostí, avšak nápadně se hodí do toho jejich systému - „Zadluž se co nejdříve a pak splácej a neremcej nám do politiky!“ Vždyť i bez školného stojí studium na vysoké škole dost finančních prostředků. Pak nastává pro rodiče dilema, jako za bývalého režimu. Například, které ze dvou dětí mají rodiče poslat na vysokou školu. Jedno dítě hold půjde po střední pracovat a druhé, když bude mít štěstí půjde na studia. Privatizace vysokých škol zcela uzavře své „brány“ dětem z rozvrácených rodin nebo s nezaměstnanými rodiči. I na to má však likvidátor českého školství Dobeš, lék – „Zadlužte se, mlčte, a potom zaplaťte soukromým bankám desetitisícové úroky z půjčky“.

To se pak vracíme ještě dál do historie, do dob první republiky, kdy vládl kapitál nad lidským životem. V té době bylo zcela normální, že na studia měly pouze dětičky pánů továrníků, či ratolesti bohatších živnostníků. Obyčejná dítka musela většinou po základní škole šupem do nějaké továrny, aby mohla vůbec rodina existovat. Do takových časů nás dnešní vláda vrací a samozřejmě se to líbí i „neoliberálovi“ panu Klasovi. Tomu stejnému panu Klausovi, který v české kotlině načal již třetí desetiletí svých ekonomických rejdů! Ten samý Klaus, co Vás dnes nazývá parazity v devadesátých letech za použití kupónové privatizace předal státní podniky do rukou mafiánů a zbytek poslal kapitalistům na západ a prošustroval finanční rezervy z důchodového fondu. Ten samý Klaus, který rozkradl republiku, dnes podepisuje reformní zákony, které z člověka udělají pouze otroka kapitálu bez jakýchkoli práv a uvrhnou ho do života na pokraji bídy! Není vůbec špatné připomenout, že Klaus vystudoval také bezplatně, ale jeho egoismus je tak bezmezný, že mu chybí jakákoli sebereflexe. Klaus neustále hovoří o potlačování svobody, přičemž si neuvědomuje, že je to on sám, kdo ji pomáhá potlačovat.

Účelová likvidace školství

Školství, se údajně potácí ve finančních problémech, ty jsou však způsobeny uměle. Stát ve svých podnicích hospodaří systémem outsourcingu tj. že svoje úkoly předává různým firmám - jako příklad mohou složit předražené a nefunkční státní maturity. Ty tak tvoří penězovody k obohacení různých zprostředkujících firem s neznámými akcionáři a díky tomu se tyto veřejné služby a podniky (včetně školství) dostávají do umělého krachu. Všemocní papaláši v manažerských pozicích, coby trojští koni a šedé eminence, odvedou svoji práci, jako odměnu dostávají zisk z různých zkorumpovaných zakázek a k tomu královské platy a odměny. Až je vše dokonáno, proběhne mediální masáž o potřebě privatizace a lidé to akceptují.

Dá se říci, že se jedná o skutečný organizovaný zločin, který je však akceptován, neboť jej neprovozují malí zločinci „z lidu“ ale vládní garnitura, která slouží finanční oligarchii. České školství, stejně jako zbytek státních podniků a veřejných služeb, je účelově likvidováno, aby bylo připraveno k následné budoucí privatizaci. Politické represivní složky jako BIS a ÚOOZ tento zločin kryjí a napomáhají mu. Hlídací psi demokracie nehlídají svobodu, ale hlídají samotný proces likvidování skutečných svobod.

Nenechme si namluvit, že jsme parazité! Jen chtějme to, co nám patří a na co máme právo. Právo na bydlení, vzdělání, či lékařskou péči požadujme po tomto systému den co den. Lidé, kteří na našem národu skutečně parazitují už víc než dvacet let, se nám snaží namluvit, že stát nemá peníze. Není to však pravda! Pokud jsou peníze na prohrané mezinárodní arbitráže za stovky miliard, pokud jsou peníze na neprůhledné státní zakázky za miliardy, pokud jsou peníze na kulky pro Afghánský, Irácký a Srbský lid, tak jsou peníze i pro nás a naše děti! A my tyto peníze musíme požadovat! Nesmíme si nechat vnutit diktaturu kapitálu, kterou u nás instalují Kalouskové, Klausové a jim podobní finanční teroristé!

Vzdělání je naše právo!

Karel Kryl - Kádrují mě

2011-12-11T01:17:00.001+01:00

Tomáš Pecina: Lidé věří tomu, co slyší z medií, skutečnost je nezajímá

2011-12-10T06:52:00.002+01:00

Před několika týdny jsem byl požádán (Tomáš Pecina pozn. redakce), abych poskytl Konservativním listům e-mailový rozhovor na thema boje proti tzv. pravicovému extremismu, čemuž jsem rád vyhověl. Otázky kladl Dušan Stuchlík.

Při vašem zájmu o právo a právní problematiku se v poslední době často angažujete a na svém blogu vyslovujete k postupům státních orgánu vůči lidem, kteří jsou nazýváni jako extremisté. Jak jste se k této problematice dostal, co vás k tomu vede?

O tyto otázky se zajímám už více než deset let, přesto v nich stále objevuji nové souvislosti.

Pojem politického extremismu je tradiční a pevnou součástí kontinentálního evropského myšlení: zatímco například ve Velké Británii se politické názory dělí na běžné a excentrické, my na kontinentu máme pocit, že kdo s námi nesouhlasí víc, než je nám příjemné, je nepřítelem demokracie, extremistou, a je přípustné jej umlčet, případně rovnou poslat za mříže.

Před Listopadem bylo trestně postižitelným extremismem třeba veřejně prohlásit, že vládnoucí strana je zločinnou organisací, nebo nazvat ruskou vojenskou přítomnost v zemi okupací. Dnes se kritisovat smí, ale ne moc a hlavně ne všechny; jakmile někdo vysloví názor, který jde vládě proti srsti, hned se povolá soudní znalec a začne se zkoumat, zda vyslovený názor není "extremistický", a běda takovému nešťastníkovi, pokud znalec dospěje k závěru, že jeho politický projev byl latentně antisemitský, rasistický, neonacistický apod.

Jistě, je to nemoc nedospělé demokracie, ale je velmi nebezpečná a potenciálně schopná i samu demokracii zahubit, protože ve svých důsledcích brání fungování demokratického politického procesu, možnosti obměny vládních garnitur, establishmentu a elit.

Nepodceňujme to, mějme na paměti, že svoboda projevu existuje jen tehdy, jestliže je přípustné vyjádřit i názory ostře menšinové, opovrženíhodné nebo šokující. Jak říká Noam Chomsky, i Goebbels a Stalin poskytovali svobodu projevům, se kterými souhlasili…

V jakých kauzách se angažujte, jak se k vám dostanou?

Zajímám se o celou řadu konkrétních případů, a tyto kausy se ke mně dostanou většinou tak, že se na mě postižený obrátí o radu. Snažím se pomoci, ale zároveň vždy obviněnému vysvětluji, že sám se jen těžko bude schopen hájit a měl by si uvědomit, že proti němu stojí cynická a profesionální mašinerie, státní aparát, od "úkolovaných" policistů a státních zástupců přes snadným výdělkem zkorumpované soudní znalce po soudce, kteří jako kdyby si neuvědomovali, že už nemusejí poslouchat ničí příkazy, a vydávají jako na běžícím páse rozsudky, které působí dojmem, jako by jen opsali obžalobu a dali na ni razítko.

Jenže s obhajobou se musí začít co nejdřív, nejlépe už v přípravném řízení, a stojí peníze, což bývá kámen úrazu, protože obvinění mají pocit, že když přece "nic neudělali", nemůže se jim nic stát. Že je to jinak, obviněný zjistí zpravidla až ve chvíli, kdy už se s jeho věcí nedá nic rozumného udělat. Přitom náklady na obhájce by mu v případě úspěšného výsledku zaplatil stát…

Každý takový případ úspěšně "odstíhaného" extremisty je přitom motivací k nové vlně represe. Příkladmo před několika týdny byl v Mostě odsouzen trestním příkazem mladý muž, který měl na tričku motiv Iana Stuarta. Že nosit takové tričko není trestné, potvrdil už před několika lety soud v Mělníku, ale co je to platné, když obviněný nepodal proti trestnímu příkazu odpor a rozhodnutí o vině i trest tím akceptoval. Uškodil tím sobě i jiným, a ve finále bude muset stejně částku srovnatelnou s odměnou pro obhájce zaplatit, až od soudu dostane výzvu k úhradě nákladů trestního řízení.

Optimální by bylo, kdyby na tyto účely byl k disposici fond, ze kterého by náklady obhajoby mohly být hrazeny, ale ti, kdo peníze na tyhle účely dostávají, třeba Liga lidských práv, se tváří, jako kdyby se jich persekuce tzv. pravicových extremistů netýkala, a nevypomohou stíhaným ani korunou: jsou to přece "náckové", jejich ideoví nepřátelé!

Tohle mě hrozně rozčiluje, copak si neuvědomují, že po "náccích" to budou právě oni, "ekoteroristé" a "humanrightisté", kdo přijde první na řadu?

Jak v nich stát postupuje, co policii, státním zástupcům a soudům vytýkáte? Můžete to rozvést podrobněji?

Hlavním problémem je, že orgány činné v trestním řízení pracují na politickou objednávku. V demokracii přitom jak policie, tak veřejní žalobci musí být přísně apolitičtí, je nemyslitelné, aby jim vláda určovala, koho mají stíhat a koho nechat být.

Chcete důkaz? Tak třeba před několika týdny zahájila policie trestní stíhání čtyř osob, které měly vloni 28. října v Praze na nám. Jiřího z Poděbrad držet vlajku rozpuštěné Dělnické strany. Jenže vlajku tam drželo pět lidí, tak proč jednoho z nich nestíhají? Protože tento pátý muž mezitím své politické aktivity v Dělnické straně sociální spravedlnosti (DSSS) zanechal a stáhl se do soukromí.

Neumím si představit jasnější důkaz, že tu existuje politická objednávka a že ve skutečnosti nejde o boj proti neonacismu, ale o snahu zastrašit politickou oposici.

Je tedy podle vás jejich postup účelový, nebo jak si jej vysvětlujete? Můžete to na nějakých konkrétních kauzách demonstrovat?

Ovšem, stačí si přečíst ta usnesení o zahájení trestního stíhání nebo obžaloby a musí vám být jasné, že právo je zde aplikováno jako instrument politické persekuce, právě tak, jako se to dělo před r. 1989. Rozdíl je v tom, že tehdy si komunisté – paradoxně – mohli dovolit mnohem méně než dnešní vláda, protože vše bylo pod kontrolou občanských iniciativ typu Helsinský výbor nebo VONS a hlavně zahraničních medií.

Vzpomínáte si na proces s Plastiky v r. 1976? Tehdy vzbudilo velkou pozornost, že do jednací síně neměla přístup veřejnost, že ji celou zaplnili policisté v civilu a estebáci. A vloni to samé při procesu s "extremisty" udělala u Obvodního soudu pro Prahu 1 soudkyně Věra Bártová (mimochodem, předlistopadová členka KSČ), také nechala veřejnost stát na chodbě a jednačku obsadila policisty z Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu v civilu, že prý "z bezpečnostních důvodů".

Ovšem, na rozdíl od tehdejšího případu se o toto skandální porušení zákona nikdo nezajímá, nepsaly o něm jediné české noviny. Proč také, vždyť obžalovaní jsou "extremisté" a nezávislý soud jejich trestnou činnost (spočívající, mimochodem, ve vylepování samolepek a organisaci řádně ohlášené demonstrace) jistě správně zhodnotí.

Typické je rozšiřování trestní represe na nové a nové druhy skutků a dvojí metr, který se stále častěji proti "extremistům" uplatňuje. Tak například v současné době stojí před soudem místopředsedkyně občanského sdružení Dělnická mládež Lucie Šlégrová za to, že v jednom svém projevu na demonstraci hovořila o národním socialismu, což soudní znalec, jistý Michal Mazel, bývalý úředník ministerstva vnitra, z něhož je nyní nezávislý znalec a přední odborník na extremismus, posoudil jako propagaci nacismu. A co čert nechtěl, právě v den, kdy se v této věci konalo hlavní líčení, vyšla zpráva o tom, že si stranu s "národním socialismem" v názvu zakládá i Jiří Paroubek. Když se znalce Mazla obhájce dotázal, zda by bylo trestným činem, kdyby stejný text jako Šlégrová pronesl Paroubek, znalec odpověděl, že samozřejmě nikoli, trestnost určitého výroku je nutné odvozovat od toho, kdo ho vyslovil. Tam represi verbálních trestných činů nepřivedli ani komunisté…

Dalším velkým problémem je účelové obsazování senátů, kdy se v případech extremistických trestných činů naprosto nerespektuje ústavní imperativ, že přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu musí být předvídatelné, a tyto případy dostávají zvlášť vybraní soudci. V Praze to byla bývalá komunistka Bártová, a v Mostě soudí L. Šlégrovou – jistě jen docela náhodou! – další exkomunistka, soudkyně Bohumila Huňáčková.

Jak si tento postup OČTŘ vysvětlujete, co jej podle vás motivuje, proč to dělají?

V politické rovině je to bezesporu snaha umlčet nepohodlnou, "protisystémovou" oposici, což je dnes vedle komunistů zejména DSSS. Proto tolik démonisace a hysterických reakcí v mediích. Ideálem je, že když někdo vysloví, že má cosi společného s DSSS, měl by se tím společensky deklasovat asi tak, jako kdyby o sobě prohlásil, že je pedofil. Každý občan by měl mít v hlavě psychologický vypínač, který, když se před ním řekne DSSS nebo "neonacismus", okamžitě překlopí a posluchač přestane vnímat, o čem je řeč.

Pohodlné je to i pro policii, vždyť o co jednodušší je honit vyjukané – a přiznejme, politicky značně nezkušené – mladé lidi než zasahovat proti skutečnému organisovanému zločinu: to by mohlo být pro policisty i nebezpečné!

Nerad to říkám, ale Útvar pro odhalování organisovaného zločinu se pod svým současným šéfem Robertem
Šlachtou stal politickou policií, tedy něčím, co jsme si v r. 1989 naivně mysleli, že už tu nikdy nebudeme mít.

Jakou roli v tomto podle vás hrají mainstreamová média?

Zcela zásadní, protože na nich je, aby policií fabrikované "sdělení" přetransformovala ve všeobecně srozumitelná klišé a tato klišé svým konsumentům naservírovala. Lidé se nezajímají o to, co se skutečně děje, ale o obraz, který jim o tom poskytují media, v prvé řadě samozřejmě mainstreamová.

Neuvěřitelná vlna mediální hysterie provázela tzv. vítkovský případ a pokusy učinit za tento útok odpovědnou Dělnickou stranu, což se nakonec nepodařilo. Přesto byly uloženy exemplární tresty, které neodpovídají závažnosti skutku, jen proto, že si to přála mediální masáží zmanipulovaná veřejnost. Musel se k tomu překroutit trestní zákon, protože ti útočníci – a brutalitu jejich činu naprosto neomlouvám! – evidentně přijeli zapálit dům, ale ne vraždit.

Anebo: pamatujete se na monstrosní zatýkání v červnu 2009? Šlachtovi lidé tehdy zadrželi deset osob, s velkou pompou a parádou a všemi obvyklými parafernáliemi typu vyrážení dveří u bytu v pět ráno, domovní prohlídky atp. Do medií policie vypustila zprávu, jak se jim podařilo najednou zneškodnit všechny špičky neonacistického hnutí. To, že do dnešního dne nebyla podána obžaloba a že do ní nemá státní zástupce co napsat, protože vyšetřováním se žádná trestná činnost neprokázala a celé obvinění stojí na vodě, resp. na nevěrohodných posudcích "dvorních" soudních znalců, kteří – mimochodem za královské a jinde nemyslitelné honoráře – policii napíšou přesně to, co chce slyšet, o to se ovšem už novináři nezajímají.

A co je horší, nezajímají se ani o to, že jednomu z obviněných policisté mezi věci zabavené při prohlídce vložili CD s dětskou pornografií, aby ho mohli obžalovat aspoň za něco.

Co v celém kontextu tohoto dění považujete za nejzásadnější?

Jednoznačně jeho širší politické dopady, devastující účinek boje proti tzv. extremismu na kvalitu demokracie a demokratické debaty v této zemi.

Podívejte se na Spojené státy: kdokoli tam může veřejně vyslovit jakýkoli politický názor, můžete si před dům vyvěsit vlajku se svastikou nebo, co já vím, vystavit si tam billboard s Hitlerem, a nikdo vás za to stíhat nebude (že se tím, řeknu-li to mírně, společensky znevěrohodníte, nechme stranou, to je jiná věc). Znamená to snad, že v USA je demokracie v ohrožení, že se tam mohou každou chvíli dostat k moci neonacisté? Ale vůbec ne, lidé tam chápou, co je podstatou svobody a demokracie, a uvědomují si, že bránit politická práva těch, se kterými nesouhlasíme, je stejně důležité – ne-li ještě důležitější – než hájit práva šířit názory, se kterými se ztotožňujeme.

Když dnes dovolíme, aby byla pošlapávána práva vandasovců, zítra bude stejně zakročeno proti komunistům – a plány na jejich rozpuštění se momentálně zcela vážně projednávají ve vládě –, pak proti nepohodlným ekoaktivistům, poté přijdou na řadu příliš hlasité odbory a nakonec zjistíme, že v naší dokonale ubráněné a ochráněné demokracii máme na výběr ze dvou stejně zkorumpovaných politických stran, které si ze státu udělaly své léno a ze státního rozpočtu dojnou krávu. A kdokoli by se mohl a chtěl pokusit o změnu, bude dávno vyřazen ze hry jako "extremista".

Rozhovor byl převzat z paragraphos.pecina.cz.

Otto Strasser - Manifest Německé revoluce (1929)

2011-12-09T04:33:00.001+01:00

Význam světové války? Německá revoluce! Mocná revoluce dvacátého století, v níž byla první světová válka jenom jejím prvním aktem. Všechny puče, bitvy a povstání pro nás byly pouze zkouškou k tomu, abychom nalezli její konečný cíl. Je revolucí na obou úrovních života - duchovní a intelektuální - veliké změny se dějí, možná nám mohou připadat zmatené, ale jsou naplněny stejnou ideou a postupují ke svému cíli.

A tento cíl je Německá revoluce, revoluce konzervatismu, jímž bude překonáno, zničeno a svrženo vítězství velké francouzské revoluce - vítězství liberalismu. Je to revoluce v duchovním smyslu, revoluce nacionalismu proti individualismu, socialismu proti kapitalismu.

Čtrnáct tezí Německé revoluce

1) Německá revoluce popírá před Bohem a světem povinnost plnit “mírové smlouvy“ z Versailles a Saint - Germain, smlouvy založené na lži, které Německu násilně vnutily pocit viny. Německá revoluce musí horlivě a neustále všemi prostředky prosazovat zrušení těchto smluv a všech nadiktovaných dohod, které z nich vyplývají.

2) Německá revoluce hlásá svobodu německého národa a silný německý stát, který zahrnuje všechny německé národy střední Evropy, z Memel do Strassburgu a z Eupenu do Vídně, včetně uloupených území. Pak se pro svoji velikost může Německo stát srdcem bílé Evropy.

3) Německá revoluce odmítá využívání a nadvládu nad jinými národy. Nechce nic více, než své území jako dostatečný prostor pro mladý německý národ - což je nejpřirozenějším právem na život, které musí být splněno, dokud se nestřetne se stejným právem jiných národů. Německá revoluce uznává výsledky války jako rozhodnutí osudu.

4) Německá revoluce prohlašuje, že jejím jediným cílem je sjednotit sílu národa a dát mu jednotný úkol v zajištění jeho života a budoucnosti. Použije všech prostředků, které mu k tomu pomohou, a potře vše, co mu v tom brání.

5) Německá revoluce, proto žádá co největšího použití silného ústředního revolučního orgánu proti všem rušivým a obtěžujícím organizacím, ať už politickým, společenským nebo náboženským. Jednotný stát spojuje německý národ v největší sílu, která vyrůstá z našich regionálních a partikulárních tradic.

6) Jako vhodný nástroj pro plnění státních úkolů, Německá revoluce prosazuje rozvoj pracovní samosprávy, která by potlačila nefungující liberální systém. Rozhodnutí prosazené odbory a profesními komorami nahradí umělý parlamentarismus, cení si osobní odpovědnosti před nezodpovědností anonymní masy.

7) Německá revoluce hlásá, že německý národ je osudovým společenstvím. Ale uvědomuje si, že toto osudové společenství není jenom společenstvím vynuceným, ale že je to společenství, na kterém závisí přežití nás všech, proto chce prosadit všechny požadavky vyplývající ze základní zásady: „společné zájmy, před zájmy jednotlivce“.

8) Německá revoluce tedy odmítá individualistický ekonomický systém kapitalismu a jeho svržení je předpokladem k úspěchu Německé revoluce. Se stejnou rozhodností Německá revoluce požaduje ekonomický systém socialismu, který je zpracován na předpokladu, že cílem každého ekonomického systému je pouze uspokojování potřeb národa a ne bohatství nebo zisk.

9) Německá revoluce si proto vyžaduje právo na vyvlastnění všech pozemků a ložisek nerostných surovin. Zemědělci nejsou vlastníci pozemku, ale mají ho pouze k dispozici a jsou zodpovědní národu a státu. Neboť pouze národ je jeho majitelem.

10) Na základě stejného práva německá revoluce hlásá právo všech pracovníků podílet se na vlastnictví, řízení a ziscích ekonomiky národa. Osobní podíl na majetku a zisku zvýší jejich pracovní zodpovědnost. Německá revoluce uznává ekonomickou síly soukromého sektoru, ale tato síla musí být součástí velkého stroje pracujícího pro dobro národa.

11) Německá revoluce nevidí dobro národa ani v hromadění materiálních statků ani v neomezeném zvyšování životní úrovně, ale v obnově a udržení zdraví, Bohem vytvořeného organismu, kterým národ je. Jen tak může německý národ splnit svůj úkol, který mu byl osudem vybrán.

12) Německá revoluce vidí jako nezbytnost rozvoj jedinečného lidového charakteru a proto bojuje všemi prostředky proti rasové degeneraci a cizím vlivům v naší kultuře, bojuje za obnovu lidství a čistoty německé kultury. Tento boj se týká především židů, kteří společně s mezinárodními zednáři, ničí částečně kvůli své povaze a částečně kvůli svému internacionalismu život německé duše.

13) Německá revoluce proto bojuje proti židovskému římskému právu, právem německým, které je právem ctnostným a vědomě uznává hodnotu nerovnosti mezi všemi lidmi. Toto německé právo uznává jako občany státu pouze osoby zplozené národem a prosazuje opatření, které zajistí vše ve prospěch celku.

14) Německá revoluce změní pohled na současný svět vycházející z velké francouzské revoluce. Je nacionalistická - proti zotročení německých lidí. Je socialistická - proti tyranii peněz. Je lidová - proti zničení německé duše. A to všechno jenom v zájmu národa. V zájmu našeho národa a německé revoluce není žádná bitva a žádná oběť příliš veliká a žádná válka příliš krvavá, protože Německo musí žít! V mládí cítíme tep a bušení srdce Německé revoluce a ve tvářích našich bojovníků vidíme naši blízkou budoucnost - jejich pokoru, hrdost a vyvolenost k boji a vybojování největší bitvy dvacátého století; bitvu, jejímž smyslem je stvoření Třetí říše!

Evropská unie = Sovětský svaz?

2011-12-08T00:06:00.000+01:00

Politické procesy pokračují

2011-12-07T12:53:00.001+01:00

Zatímco všechny odvětví v Kocourkově byly předány "neviditelné ruce trhu" a zliberalizovány stejně jako základní práva (právo na bydlení apod.), touha ovládat, řidit a přikazovat tu zůstala.

Dnešní liberální stát je postaven tak, že každý je odpovědný sám za sebe a každý se stara sám o sebe. Stát, který nechá klidně umřít na ulici člověka, stát, kterému je lhostejno jak kdo žije a přežívá, chce najednou člověka bránit a starat se o něj a o jeho myšlení, aby byl ušetřen "extremismu" a pohoršení.

V této tradici pokračuje i privatizovaný „český" tisk a lidé už si zvykli na blokování internetových diskusí, nebo mazáni příspěvků. Zatímco policie nemá dostatek prostředků, aby ochránila české občany, tak politická policie pracuje bez jakéhokoli omezeného prostředku. Za zmínku stojí různé ceny posudků znalců, či odměny apod. A zatímco se vyšetřují rádoby "zločiny", v tischosti probíhá demontáž tohoto státu, resp. jeho majetku, služeb a mocenských aparátů, které si uzurpuje finanční oligarchie vyvolených. K jejich vyšetřovaní (zločinu) najednou chybí policejní pravomoci, najednou chybí finance. Naproti tomu boj s extremismem je dobrým zdrojem obživy - od astronomických odměn pro znalce, přes služební benefity hlídacích psů demokracie až po provize a dotace různých neziskových organizací.

Policie uvaluje vazby na mladé lidi, kteří využívají svého práva na politický projev za lepení samolepek. Jejich spisy obsahují dvacet tisíc stran textu a desítek fotografií, zatímco spis Berdychova gangu má něco kolem osmi tisíc… Inu lepení samolepek a myšlení je v Kocourkově horší zločin, než třeba vraždy… Za defraudaci veřejných zakázek lepší koryto, za privatizaci větší provize, za škrty odměny, za okupaci cizích zemí ceny míru.... a za tyto činy, které likvidují lidi bezohledně po tisících není nikdo potrestán, naopak oceněn.

Český stát odsuzuje jemu nepohodlné, ať už se nacházejí kdekoliv na světě. Vezměme si případ Vladimíra Stwory. Ten publikoval text na serveru umístěném v Kanadě, neporušil žádný kanadský zákon, ovšem v Kocourkově byl odsouzen za zpochybňování holocaustu, i když tento čin na území ČR nespáchal. Když už zakázat, tak všechno. I zkoumání pyramid, protože je stavěli otroci a je to znevažovaní jejich oběti. Kriminalizace vůbec nějakého bádaní je absolutní hloupost a to z toho důvodu, že ta událost již nejde ovlivnit, stala se prostě. Když ku příkladu vrah zabije svoji oběť, je s ním vedeno trestní řízení. A při něm se kupodivu taky může pochybovat - zkoumat - dokonce to je zákonem dáno jako náplň práce OČTR, dokonce i po odsouzení takového pachatele je možnost čin zpětně prozkoumat. MVČR by mělo vyhláškou přesně určit, co se smí a co ne. Jenže to by kocourkovský režim ztratil oficiální statut demokracie, takže místo toho zvolil justiční anarchii a ohebné paragrafy, takže výsledkem je stav, kdy nikdo přesně neví, co je trestné a co ne…

Kocourkovská justice taktéž uvaluje vazby na lidsko-právní aktivisty, jakým je například Ing. Jiří Fiala. Ten byl poslán na vazbu za dopis soudci, který byl napsán pěkně od srdce. Nejvyšší soud mu vazbu nejprve zruší, ale zuřivý soudce plný kocourkovského pravdoláskovství na něj po pár dnech uvalí zatykač a zašle mu příkaz k nástupu trestu. Ještě, že tyto soudce jednající na vlastní pěst Kocourkov má, hned se člověku lépe usíná, když ví, že se Fialové a další nebudou domáhat dále u soudů svých občanských práv!

Dalším případem je nepodmíněné odsouzení za obrázek vlkodlaka na mikině.Tím se justice v Kocourkově dostala na další level. Kdy dojde řada na pomatenou mládež prohánějící se po ulicích našich měst s motivy masového vraha Che Guevary na svém oblečení? Kocourkovská justice si také vyšlápla na symboly meče a kladiva. Symbol proti hitlerovské skupiny, jež působila také v tehdejším Československu. Kdy dojde na domácí razie při, kterých bude politická policie zabavovat a odsuzovat za písně Karla Kryla?

Posledním kouskem se kocourkovská justice opět přihlásila k odkazu pravdy, lásky a svobody. Pár nevyzrálým hochům hrozí až deset (!) let za sdílení hudebních videoklipů na sociální síti. Můžete tedy okrádat své spoluobčany, můžete je sekat mačetami, veřejně jim vyhrožovat, ale v žádném případě si netroufejte dávat na své profily na sociálních sítích hudební videoklipy, které jsou volně dostupné na internetu! Leda že byste v nich uráželi bílé obyvatele Vašich měst, tak jako to elegantně dělají cikánští kavalíři z Tanvaldu, to justice v Kocourkově toleruje… Nakonec demokracie se musí bránit.

Když je tedy lhostejno, co s námi bude a jestli budeme mít čím nakrmit své potomky, když je lhostejno jak žijeme, proč se zajímají o to, jak přemýšlíme? Klidně chcípni, ale my chceme kontrolovat a my chceme určovat, co si myslíš a co ne. Kontrola a regulace názoru má již v Kocourkově nějaký ten pátek svoji tradici. Aby zítra nebylo už trestné myslet si 2+2=5….

Casapound proti privatizaci státu

2011-12-07T11:00:00.000+01:00

Akce solidarity

2011-12-07T10:00:00.001+01:00

V sobotu 3.12. se schází kolem 25 nacionalistů a nacionalistek z různých míst republiky k solidární akci na podporu sociálně slabších rodin a zvířecího útulku v Kutné Hoře. Díky dobrému naplánování akce a aktivistům, kteří ve svých městech před uskutečněním akce pořádali nejen materiální ale i finanční sbírky, podařilo se zajistit materiální podporu v hodnotě přes 20 000 Kč. Aktivisté se nejprve vydali do místního psího útulku, kde vedoucím pracovníkům odevzdali připravenou podporu, která obsahovala kromě psích granulí různé deky, pamlsky, hračky apod. Na stejném místě byl sraz i se sociálně slabší rodinou. Pro jejich děti byly připraveny mikulášské nadílky, spousta hraček, desítky knih. Pro jejich rodiče pak důležité potraviny na několik týdnů i s dárkovými poukazy do obchodních řetězců a jiné nezbytnosti jako čistící prostředky, hygienické potřeby, oblečení, vitamíny. Aktivisté poté zamířili do nedaleké nemocnice a přilehlého dětského domova. Děti dostaly základní léky, dětské hry, školní pomůcky, hračky, plyšáky, knihy a mnoho dalších věcí...

Více informací o akci ZDE a ZDE.

Této zemi chybí vlastenectví jako sůl (Rozhovor s Jiřím Fialou)

2011-12-05T18:32:00.004+01:00

Dobrý den, pane Fialo. Jsme rádi, že Vás můžeme alespoň touto cestou přivítat zpět na „svobodě“ a že jste souhlasil s rozhovorem. Protože jsme zveřejnili na našich stránkách videorozhovor ZDE, který jste natočil o vašem posledním věznění krátce po propuštění, začneme tedy trochu ze široka.

Jste předsedou občanského sdružení K 213. Mohl by jste nám krátce představit vaše občanské sdružení?

Jistě. Nejprve děkuji nejen za uvítání na svobodě, ale i za podporu v době věznění, neboť i když přicházely projevy sympatií a materiální podpory z mnoha stran, ta vaše rozhodně nebyla přehlédnutelná, velmi mě potěšila a i fakticky pomohla. Jsem za ni vděčný a vážím si jí. Stejně jako i všech ostatních, kteří se mi snažili dobu věznění zpříjemnit a ulehčit. Pro vězně je to to nejdůležitější, co má - pocit, že o něj venku stojí. Že někomu chybí a že se rozhodně bude mít kam a mezi koho vrátit.

Sdružení K 213 je pojmenováno podle čísla bývalého paragrafu v trestním zákoně - v dnešním trestním zákoníku ČR má číslo 196 – a hovoří o trestnosti tzv. zanedbání povinné výživy, tedy vyživovací povinnosti. Čili rodič, který se často ne vlastní vinou dostane do tíživé finanční situace (ztráta zaměstnání, smyšlený konkurz či exekuce), je podle našich soudů zločinec, neboť nemá na zaplacení výživného. Taktéž rodič (zde vždy otec), který dobře ví, že potomek, na kterého jej stát nutí platit, není vůbec jeho, přesto – pokud platit odmítne - je podle tohoto paragrafu perzekuován. Je to smutná evropská rarita a unikát. Proto je u nás nejvíce vězňů v Evropě na počet obyvatel. Není to proto, že bychom tolik kradli a loupili, ale proto, že se u nás trestají lidé za skutky, které jinde v Evropě (ani ve světě) trestné nejsou. A pokud si někdo stěžuje na přeplněné kriminály, pak ať se podívá, zač tam ti lidé sedí - a s úžasem zjistí, že dobrá polovina je za různé "mařenky" (tedy maření úředního rozhodnutí, např. při opakované jízdě autem po odebrání ŘP, což by se nikde jinde vězením neřešilo), anebo za výživné. Tito vězni by se v jiných zemích nejen nedostali nikdy do vězení, ale většinou ani před soud.

Domníváte se, že by mělo být plně na rozhodnutí otce dítěte, jak bude s výchovou (výživou) pomáhat nebo by zde měly být nějaké regulace či doporučení? Máte nějaké informace, jak se v tomto případě postupuje v jiných evropských státech?

Otec by neměl s výchovou dítěte pomáhat, je to totiž především otec, kdo je za výchovu dítěte zodpovědný - ovšem, pokud mu v tom někdo silou nezabrání. Takže: otec nepomáhá, otec vychovává především. Pokud jde o doporučení, stačí se podívat do historie, ta je nejlepším doporučením. Pochopitelně, ne ta komunistická. Až do 20. století zodpovídal za výchovu a vzdělání dítěte otec - a bylo to tak jedině správně. V jiných evropských státech - myšleno těch vyspělejších - se role rodičů chápe jako rovnoprávná a nenahraditelná a nikde by nikoho nenapadlo zredukovat roli otce jen na vzdálený pytlíček peněz, ze kterého občas něco přijde.

Pozice předsedy takového sdružení obnáší bezesporu permanentní šikanu a věznění ze strany našeho "demokratického" Systému. Mohl byste nám trochu více přiblížit, co to obnáší být předsedou K 213?

Znamená to koncentrovanou nenávist ze strany stávajících struktur, především těch justičních. Ty se cítí být ohroženy ve své naduté nadřazenosti. Už jen připustit, že odsuzují nevinné lidi na dlouhá léta do kriminálu, že dělají naprosto neužitečnou, ba pro společnost velice škodlivou práci, především při rozbíjení tradiční rodiny a rodinných hodnot, je pro většinu těchto postkomunistických odchovanců něco zcela nepředstavitelného, a pokud jim to denně připomínáte – že za státní peníze jen devastují společnost, kterou mají správně chránit před zločinem - reagují naprosto nepříčetně. O tom pak výmluvně vypovídají moje trestní kauzy.

Narazil jste na téma hodnot a tradice. Jste spíše tradicionalista nebo modernista? Jaké hodnoty jsou dle Vás nejdůležitější a dnešní společnosti chybí? V této souvislosti se sama nabízí ještě další otázka a to; jak se díváte na snahy adopce dětí homosexuálními páry?

Jsem zcela jistě tradicionalista, a jsem přesvědčen, že jsou věci, které nepodléhají vývoji. Především pak to jsou vztahy mezi lidmi, mezi generacemi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci a mezi mužem a ženou. Ve vězení jsem měl dostatek času číst Bibli, také mi ji tam kněží často nosili, a tak jsem se začetl - a s úžasem zjistil, jak se ti lidé za dva tisíce let vůbec, ale vůbec nezměnili. Pokud jde o lidskou podstatu, o cítění, vnímání, chování, ta se nevyvíjí, ta je po tisíciletí stejná a všechno tzv. nové tu už dávno bylo. A je to právě v Bibli přesně popsáno. Stejně tak bylo tisíckrát prokázáno, že jsou věci, do nichž zanášet jakékoliv změny, je škodlivé, protože všechno již bylo vyzkoušeno stovkami generací před námi a to špatné zavrženo. Sem patří především rodina, úloha ženy a muže v ní a výchova společných dětí, kterým mají rodiče svůj svět a svoje dílo jednou předat. Už jenom soužití homosexuálních párů je podle mne zvrácenost odporující přírodě a aby v této zvrácenosti ještě vyrůstaly děti, které tak nikdy nezažijí vzor funkční rodiny, to přece nemůže nikdo myslet vážně, že by to mohlo dobře fungovat. Jsem samozřejmě jednoznačně proti tomu.

Mohl by jste uvést některé úspěchy vašeho K213?

Hlavním a důležitým úspěchem je především postupné obnovování zdravého mužského a otcovského sebevědomí. Za desetiletí komunisticko-feministické směsice, aplikované naší justicí, si totiž naši muži - a otcové zvláště - zcela odvykli dožadovat se svých přirozených práv na výchovu vlastních dětí a naopak přivykli si na roli bezprávných onucí, resp. roli "oslíčku, otřep se - a neptej se!", kterou jim feministická justice přisoudila. To je samozřejmě zapotřebí změnit a našemu sdružení se to po krůčcích daří. Dnes už si sotva která soudkyně dovolí bezdůvodně zakázat otci styk s dětmi, jak to ještě před deseti lety nebyl žádný problém a stačilo, že "si to matka přeje", neboť co si přeje matka, je v zájmu dětí vždy.

Ocitl jste se kvůli vašim aktivitám již pětkrát ve vězení a stále jste z nich neustoupil. To je úctyhodný příklad idealismu. Jak Vaše věznění zpravidla končí? Jaký mají takové životní zkušenosti vliv na Vaši osobu?

Ta uvěznění skončí vždycky stejně - velmi rozpačitým a velmi urychleným propuštěním, asi ve stylu "neptej se, vypadni a rychle zapomeň, omlouvat se ti samozřejmě nikdy nebudeme". Řekl bych, že ta uvěznění tvoří dnes již naprosto pravidelný cyklus s rychle se zkracujícím rytmem. V justičních strukturách roste vztek a zloba (fáze 1), hromadí se (fáze 2) - pak vybuchne (fáze 3) - a já jdu sedět (fáze 4). Načež se zloba vybije, dostane to někdo rozumnější, zjistí, že sedím za nic - jako obvykle - a rychle mě pustí (fáze 5). A cyklus se zase od začátku opakuje. Vzhledem k jeho rychlému zkracování cítím, že efektivita naší práce neobyčejně vzrostla. Á propos, poslední cyklus už trval jen tři týdny.

Fáze, které jste popsal jsou obraz šíleného zneužívání moci. Soudci jsou ovšem neodvolatelní a za svá rozhodnutí víceméně nenesou vůbec žádnou odpovědnost. Máte nějaký recept či radu, pro občanské aktivisty, jak se co nejefektivněji stavět proti této justiční mafii?

Držet spolu, vzájemně se informovat, informovat média, organizovat společné akce na podporu těch, které to postihlo, informovat svět o tom, co se zde děje a jaká ubohá sebranka v této zemi vykonává spravedlnost - a hlavně se nenechat nikdy zastrašit. Protože my jsme v právu, a oni to ví.

Vaše věznění bylo vždy evidentně neoprávněné. Požádal jste někdy o milost prezidenta ČR?

Já jsem o milost pana prezidenta nikdy nepožádal, ale je pravda, že to udělali jiní. A to docela masově. Já jsem vždycky vycházel z názoru, že kdo nic neprovedl, nemá proč prosit o milost - o tu prosí dopadení lotři a já jsem se za něj nikdy nepovažoval. Je ale také pravda, že když jsem byl naposledy dotazován svým právníkem, zda bych se k žádosti o milosti nepřipojil a jak bych ji chtěl formulovat, že jsem mu řekl, že o milost sice žádat nechci, ale že bych byl rád, kdyby mě prezident nařídil propustit z vazby nebo z výkonu trestu - a sice proto, abych se mohl hájit na svobodě, což vyrovnává podmínky s ostatními účastníky řízení (soudcem, státním zástupcem). Zatímco milost znamená, že se trest ruší, soudy zastavují a trestní řízení dál neprobíhá - o to jsem opravdu nikdy ani nepožádal, ani o to požádat nechtěl.

Negativní stanovisko prezidentské kanceláře k četným žádostem, které tam v tomto směru chodily např. letos v létě, výmluvně dokládá, kdo je u nás prezidentem a jakými lidmi se obklopil. Jestliže prezidentská kancelář napíše, že "neshledává důvody" - a pár měsíců na to je shledá Nejvyšší soud, tak to podle mě znamená, že v prezidentské kanceláři pracují nejen lidé neznalí práva, ale i jsoucí chabého ducha. A to je jistě velmi smutná zpráva pro občany ČR.

Vy a pan Šinágl jste promluvili na shromáždění Proti politickým procesům organizovaném pronárodními aktivisty. Poprvé v historii se občanská společnost prolnula s tím, co je nazýváno jako "extrémistická scéna". Nebojíte se, že Vás kvůli takové aktivitě čeká diskvalifikující nálepka extremista, fašista či neonacista?

Nebojím, protože ji vždycky ustojím. Myslím si, že této zemi chybí vlastenectví jako sůl a že vydávat pronárodní aktivity za fašistické je jednak nepravdivé, jednak úzkoprsé a krátkozraké. A jak jsem na tom shromáždění řekl, pokud jde o skutečné fašisty, tak ti sedí skoro všichni na Míčánkách (Justiční areál v Praze, pozn. tazatele), o tom už máme důkazů, kolik si jich kdo bude přát předložit. Neboť pohrdání základními lidskými právy, neúcta k svobodám druhých, bezdůvodné násilí na spoluobčanech - to pro mě byl a je fašismus. A s tím jsem se zatím setkal pouze a výhradně ze strany naší justice, případně jí řízených policejních složek.

Děkujeme Vám za zodpovězené otázky a přejeme mnoho štěstí ve vašich aktivitách a příjemné strávení vánočních svátků, pokud možno mimo české věznice. Pokud byste chtěl, můžete něco vzkázat našim čtenářům.

Snad abych jim také popřál hezké Vánoce i Nový rok, pevnou vůli a nezlomnou energii do toho roku příštího a také naději, že poctivost a opravdovost vždycky nakonec musí zvítězit nad podlostí a podvodem, ale dá to fušku, není to zadarmo a nese to nemalá rizika. Přesto se jich nebojme. Je nás přece mnohem víc než několik stovek zkorumpovaných a zvrácených soudců a státních zástupců, kterým tahle země nikdy patřit nesmí. Je to naše země, musíme si ji umět uhájit především pro sebe a svoje děti a tomuto mravnímu odpadu, který nás terorizuje, to musíme umět nahlas říct. A nebát se jich - to je první stupeň k vítězství.

Pak budou rychle následovat i ty další.

Hodně štěstí nám všem !

Příběh balené vody

2011-12-05T15:01:00.000+01:00

Nezapomeňte si zapnout titulky ikonkou "cc".

Svobodu ruským nacionalistům

2011-12-05T01:08:00.000+01:00

Krátký sestřih aktivistů z Moravy, kde vyjadřují podporu ruským nacionalistům, zatýkaným v boji za udržení své identity.

Podpora psího útulku

2011-12-04T05:38:00.002+01:00

Koncem listopadu vyrážejí AN Jih na jednu z dalších akcí solidarity, podpořit místní psí útulek. Mezi aktivisty je vybráno na 1 500 Kč, za které jsou nakoupeny především různé psí pochutiny, které se v útulku mezi psy běžně nedostanou. Dále nakupujeme velký pytel kvalitních psí granulí a pracovníky útulku doporučených dětských piškotů.

Podpora psího útulku z naší strany trvá už přes dva roky a můžeme slíbit, že co nejdelší dobu ještě trvat bude. Tímto bychom rádi vyzvali ostatní nacionalistické skupiny k podpoře podobných akcí! Není nic snazšího, než si ve svém okolí najít psí či kočičí útulek, se kterým navážete dlouhodobou spolupráci. Z našich zkušeností doporučujeme nakupovat de facto veškeré psí krmivo, dětské piškoty či ve vojenských výprodejích různé deky a přikrývky, které útulek jistě rád přivítá. Acta non verba!!!

Text s fotkami dorazil na náš email a je bezezměn zveřejněn.

Oswald Mosley (16. listopadu 1896 - 3. prosince 1980)

2011-12-03T17:24:00.000+01:00

„Potřebujeme dynamiku a idealismus mladých lidí, kteří by prolomili mlhu diplomacie a dohadování, jež dnes brání sjednocení Evropy. Státníci rozdělených národů se ztrácejí v maličkostech svých snah o dosažení individuálních výhod. Zapomíná se na celek, který jediný může posloužit skutečným výhodám všech.“

Sir Oswald Mosley

Blázna vydal na p. Fialu zatykač

2011-12-01T21:26:00.002+01:00

Neuplynulo ani pár týdnu co byl novodobý politický vězeň pan Ing. Jiří Fiala propuštěn a už se má opět stěhovat do výkonu trestu, přestože Nejvyšší soud jeho neoprávněné držení zrušil. Asi si říkáte jak je to možné? Vítejte v Kocourkově, v zemi neomezených možností a nabídek. Redakce webu Revolta.info tímto žádá všechny své čtenáře, aby se snažili na tento případ co nejvíce poukazovat mezi svými kamarády, kolegy a známými (využívejte všech možných prostředků: mail, sociální sítě a různé komunikátory).

Převzato z webu K213:
V posledních záchvěvech choré mysli se snaží soudce Blázna stihnout, co se dá - a tak vydal na pana Fialu zatykač a zaslal mu příkaz k nástupu trestu.

Ptáte se, kterého, když jej zrušil Nejvyšší soud ?

Té proměněné podmínky, č.j. 1 T 39/2007, kterou právě teď už nemá na základě čeho proměnit. Přesto, jeho původní rozsudek o proměně podmínky formálně zůstal v platnosti, čehož se snaží nyní tento nebezpečný magor zneužít.

Tedy : Blázna dobře ví, že rozsudek, na jehož základě podmínku proměnil, zrušil před třemi týdny Nejvyšší soud, přesto pošle p. Fialovi příkaz k nástupu trestu.

Okatější zneužívání pravomoci si už sotva lze představit.

Pochopitelně příkaz byl vystaven ihned poté, co pan Fiala podal za sdružení K 213 návrh k soudu na zbavení soudce Lázny způsobilosti k právním úkonům.

Prosíme v této souvislosti veřejnost o součinnost, která bude k pacifikaci tohoto magora zjevně nezbytná :

1) Ti z vás, kteří jsou v Brně, nechť se neprodleně dostaví na Nejvyšší soud, požádají o rozhovor kohokoliv ze zodpovědných funkcionářů (nejlépe předsedkyni soudu Brožovou), vysvětlí mu situaci a současně trvají na tom, aby se zástupce Nejvyššího soudu dostavil na pondělní jednání na Míčánky ve věci p. Fialy, neboť je nepochybné, že se Blázna pokusí p. Fialu zatknout právě tam.

2) Současně, prosíme, podejte neprodleně Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně trestní oznámení na soudce OS P-10 JUDr. Ondřeje Láznu pro zneužívání pravomoci.

3) Ostatní, pokud jste u internetu, prosíme, informujte o tom neprodleně sdělovací prostředky (všechny) a ministerstvo spravedlnosti a žádejte stanovisko ministra spravedlnosti k této pokračující zvůli. Písemně, mailem, jakkoliv.

A všechny výsledky vašeho počínání oznamujte redakci. Bez zbytečných odkladů.

Věříme, že Bláznu dostaneme do blázince dříve nežli on znovu zatkne pana Fialu.

Všem, kteří budou spolupracovat na úspěšném závěru tohoto dramatu, přejeme hodně štěstí !!

Dr. Otto Dietrich - Osobnost a pospolitost

2011-12-01T10:29:00.002+01:00

„Osobnost - říkají - nemůže dýchati ve vnuceném ovzduší socialismu a v stlačeném vzduchu pospolitosti. - Osobnost tkví v individualitě, je to individualistické myšlení, patří do oblasti individua, jen v ní může působiti a jen v ní se povznést k osamělé výši svého výkonu.“

Zní to tak pravdivě a přece je to tak nesprávné! Kolik slov, tolik omylů! Zde vidíme onen osudný myšlenkový omyl v díle, na kterém spočívá celý individualismus, na kterém je vybudována celá jeho soustava.

Není pravda, že osobnost je pojem individualistický! Není pravda, že osobnost má svůj okruh života a působnosti v individualitě! Osobnost není individualistický pojem, nýbrž je celým svým bytím pojem pospolitosti a pro pospolitost dokonce typický, neboť osobnost může růsti jen na půdě pospolitosti. Je to pospolitost a pouze pospolitost, která propůjčuje titul osobnosti.

Táži se našich kritiků: Kdo je vlastně osobnost? Osobnost nejsme proto, že si sami domýšlíme, že jí jsme. Osobností se stáváme jen výkonem uvnitř pospolitosti a pro pospolitost. Osobností nazýváme jen toho, kdo se o pospolitost zvlášť zasloužil. Výkon, který někdo vykonal jen pro sebe, ať je jakkoli veliký, nedělá ještě z člověka osobnost.

Např. bankéř, který za svého života shrabuje miliony a miliony, ne pro pospolitost, nýbrž soukromě pro sebe, nestane se tím nikdy osobností, rozhodně ne u nás.
Predikát osobnosti nepropůjčuje nějaká individuální samolibost, nýbrž výlučně jen pospolitost jako uznání zvláštního výkonu pro celek. Pojem osobnosti předpokládá uznání pospolitosti dříve či později. Bez něho nejsme osobností. Bez něho můžeme býti podivíny, samotáři, virtuosy, můžeme míti spleen nebo býti originální. To všechno jsou pojmy individualismu! Velikášský člověk není však ještě osobnost!

Není zneuznaných geniů, kteří nebyli nikdy objeveni. Nevstoupí-li do zorného pole pospolitosti svými výkony pro ni - třeba pozdě - pak to nebyli geniové! Osobnost jako osamocené Já, které se neprojeví prostřednictvím pospolitosti a jejím uznáním, není osobnost!

Zde vidíme zcela jasně neschopnost individualistické myšlenkové soustavy, která musí míjeti skutečný problém, poněvadž leží v docela jiné rovině, než v oné, ve které existuje osobnost. To, co individualistické myšlení nazývá osobností, není vůbec osobnost v jejím tvůrčím smyslu. Není to nic jiného, než individuální zvláštnost ve svém nejrůznějším utváření, jak jsem právě vyložil. Osobnosti, ani v době individualistického myšlení, nebyly individualisté, nýbrž služebníci celku - jinak by se nebyly staly osobnostmi! Osobnost není individualita jako část atomizovaného celku, osobnost není nic jednotlivého, nýbrž něco jedinečného. Osobnost jest celek vlastní hodnoty, který koná samostatně svou funkci jako sloužící úd pospolitosti. V osobnosti se zrcadlí celek jako makrokosmos v mikroskopu. Proto také nelze postihnout osobnost přírodovědeckými metodami myšlení nebo psychologickými rozbory, nýbrž lze ji pochopiti jen pod zorným úhlem pospolitosti.

Tvůrčí síla může konec konců kotviti v individualitě osoby. Rozhodující pro osobnost však jest, aby působila z vnitřní nutnosti ve smyslu pospolitosti.
Tato nutná vnitřní jednota, jíž nedosahuje pochybené individualistické myšlení ve své rozpolcenosti, tkví ve společenství krve, rasy. Tato jednota ruší protikladné obsahy ducha a přivádí je zpět k celistvosti bytí, v níž jediné tkví osobnost. Jen v rovině obecného myšlení, které si uvědomuje pospolitost, má proto pojem osobnosti své místo a jen v pospolitosti má osobnost svůj životní prostor.

Jak by tedy osobnost mohla býti v zásadním rozporu s pospolitostí? Vidíte, co zbude z námitek individualismu proti nauce osobnosti. Argumenty, které jsou nám s duchovní povýšeností milostivě předkládány, rozplývají se v nic. Zbývá po nich jen zvířený prach onoho pojmového zmatku, s nímž máme soucit a k němuž jsme shovívaví.

Použito z části přednášky Revoluce v myšlení - Otto Dietrich, 1940, ke stažení zde vzdelavaci-institut.info.

Novodobý terorismus v Evropě

2011-11-30T17:35:00.001+01:00

„Zatímco“ krize, vyvolaná finančními kruhy prostupuje napříč celou Evropou, přináší jen škrty v rozpočtech a privatizace, eurozóna prochází potichu ekonomicko-mocenskou transformací.

Řeč je o Goldman Sachs Bank, která začala personálně obsazovat důležité vládní posty v mnoha evropských zemích. Jsou to přesně ti, kteří jsou odpovědni za ekonomický kolaps, nyní této krize zneužívají, aby se stavěli do pozice zachránců, a dohlíží na puč bankéřů, kteří obsazují posty, ze kterých mohou ovládat ekonomické a politické dění v jednotlivých zemích tak i v Bruselu. Posty, které měli připraveny.

Jak je vidno, staré železo – lobbysté- již přestali stačit, neboť svůj úkol splnili a proto na řadu přišli protektoři, kteří si počínají jako na dobytém území. Zde dohlížejí na činnost loutkových vlád na „okupaci“ a vysávání. Do svých postů byli dosazeni bez voleb, jako u nás svého času Honza Fišer. Cíl je jasný – privatizovat poslední zbytky států a vzít jim to, co ještě mají.

Co je Goldman Sachs Bank? Nejmocnější korupční sionistická predátorská banka na světě. Banka, která svými spekulacemi způsobila krizi, banka, jejíž finanční ztráty zaplatili občané USA, banka která financovala presidentskou kampaň Baracka Obamy, banka, která nezkrachuje, i kdyby byla v mínusu. Banka, která je personálně propojená se zednáři, ilumináty a sionisty.

Abychom si udělali obrázek o morálním kreditu, stačí si poslechnout jednoho z nich. „Svět neovládají vlády, ale Goldman Sachs Bank“ nebo „Miluji krize“ prohlásil investor . Je jim jedno, že díky jejich výdělku upadají lidé do neřešitelných situací, do bídy a existenční nouze. Nemnozí z nich pak volí raději sebevraždu – v podstatě ve všech zemích, ve kterých úřadují finanční teroristé, nebo v zemích, jenž se vydaly cestou škrtů, liberalizace ekonomiky.

Výrok „Na krizi se dá pořádně vydělat“ potvrzuje fakt, že privatizace celých států (resp. jeho majetku a veřejných služeb) pro bankstery znamená především velký přesun majetku do jejich rukou a jisté výdělky do budoucna.

Nacionalisté z Casapound Italia proti bankám, lichvě a výprodeji národního majetku Itálie

Stanovisko Casapound k této situaci je následující. "Jsme tu a budeme vždy bránit všemi způsoby vámi navrhovanou demontáž průmyslového dědictví země prostřednicvím privatizace a liberalizace. Zaváděné reformy se dotýkají obyčejných Italů, přičemž většinové podíly ve strategických podnicích a dokonce v celých odvětvích průmyslu jsou nabízeny pouze do rukou cizího kapitálu." Po celé Itálii začali aktivisté CP umisťovat na budovy státních podniků ale i na veřejném prostranství transparenty a letáky s texty, které odsuzují privatizace, liberalizaci a úsporné programy. Tato kampaň vyvrcholila 26.listopadu v Neapoli celonárodní demonstraci proti těmto vládním "opatřením".

Máme u nás důvod k obavám?
Konglomerát finančních teroristů má své páté kolony i u nás a ochotná mafiánsko-oligarchická politbyra v jejich režii plní prakticky veškeré příkazy finančních teroristů – jejich vzájemný vztah by se dal přirovnat k symbióze. U nás nejen, že máme loutky ve vládě, ale dokonce i celé politbyro sluhů finančních teroristů. Takzvanou Národní ekonomickou radu vlády. Není náhodou, že „neoficiálně“ zde má hlavní slovo Vladimír Dlouhý – likvidátor českého těžkého průmyslu, bývalý ekonomický poradce Klausovy vlády národní likvidace, momentálně ekonomický poradce sionistické banky Goldman Sachs Bank a přítel Zdeňka Bakaly. Nebude ani náhodou, že reformy – škrty a privatizace vzešly z popudu této pozoruhodné společnosti. Mezi členy této skvadry patří i člen ČSSD Švejnar. Jak je vidno, levice i pravice mají stejný cíl.

Jak je na tom Česká Republika?
Stát má dluh více než 1,3 bilionů korun, občané bilion a nezaměstnanost je historicky rekordní – téměř stejný počet jako v době hospodářské krize v 30. letech. ¾ české ekonomiky vlastní cizinci. Zahraniční kapitalisté jsou zvýhodňováni různými dotacemi a daňovými prázdninami na úkor českých podnikatelů a živnostníků. Jejich zisky plynou do zahraničí, o osudu českých zaměstnanců a dělníků se rozhoduje v cizích zemích. Česká země je v pozici koloniální země a český zaměstnanec pro zahraniční kapitál představuje pouze levnou pracovní sílu. Naši lidé nemají ekonomiku ve svých rukou, takže v případě omezování výroby, přesunou zahraniční kapitalisté výrobu na východ – což se již děje.

V Česku neexistuje žádná česká banka. Finanční sektor je zcela ve vlastnictví zahraničního kapitálu, který spekuluje s penězmi lidu a vysává jej lichvářskými úroky. Cizí finanční sektor máme tak rádi, že jeho spekulace a peněžní operace nezdaňujeme. Loutková vláda se o finanční sektor stará daleko lépe než o český lid. Mnohdy to nejsou ani čeští občané, ti bankéři a manažeři, kteří parazitují na práci a příjmech českých občanů. „Cizopasníci, kteří žijí z krve a potu českých pracujících“ jak psal Jan Neruda.

K dnešnímu stavu nás přivedla zběsilá privatizace a výprodej národního majetku, přičemž její ekonomické škody by se daly přirovnat k třicetileté válce. Výsledkem dosavadního snažení českých vlád po „sametu“ je akorát tak trvalý růst pohádkových zisků úzké skupiny vlastníků kapitálu. Přičemž propast mezi majetnějšími a chudými se prohlubuje. A platy - více jak 50% národa má podprůměrné příjmy – nejenže nerostou, ale klesají, neboť zvyšováním cen klesá jejich hodnota. A trend výprodeje státního majetku pokračuje nadále, jen mu teď říkají „reforma“.

Dnes naštěstí každý ví, že zodpovědnost za úpadek země nenesou přistěhovalci, ale vlády, pracující pro mezinárodní kapitál, kteří je sem zvou, protože pro ně představují levnou pracovní sílu. Jejich cílem je lidi rozeštvat, ne podporovat propopulační a rodinnou politiku. Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, kolik stojí cikáni, kteří se chovají jako zvěř. Ostatně není divu – chovají se přesně tak, jak jim vláda dovolí. Mezitím nám ale za zády proplouvá titanic plný peněz z práce českého národa, které mu byly ukradeny. Tento pomyslný titanic je naložen tunely, účelově prohranými arbitrážemi, nesmyslnými tendry v řádech stovek miliard a ve vleku za ním, bitevní loď naložená penězi, které odsává mezinárodní kapitál – spekulace, zisky bank a firem. Mnoho lidí si tuto skutečnost neuvědomuje nebo nechce uvědomovat.

Tohle je ovšem realita globalizované České republiky. Výsledkem snažení vlády, a EU bude ještě tužší finanční totalita sionistické finanční oligarchie. S nadsázkou se dá říci, že „žhář bude hasit požár“ jak u nás, tak v zemích ve kterých je zavedeno euro. Jejich nenasytnost nemá mezí. Je příznačné, že okupace českých zemí nacistickým Německem je označována jako nežádoucí (což bezesporu byla) a to i včetně okupace německým kapitálem. Historici připomínají, že většina zisků náležela Němcům. Avšak stejní lidé mlčí ke skutečnosti, že zahraniční kapitál si dnes počíná takřka stejně. Ale jelikož nejde o nacistické Německo, bere se tato věc jako něco normálního a zcela v pořádku. V podstatě dá se říci, že jsme ve stejné situaci jako je teď Itálie, jen při tom více byrokratizujeme. Česká republika ovšem nemá Euro. Má Korunu, která ale patří zahraničním bankám. Takže budeme nadále spíše takovým ostrůvkem, kolonií s montovnami a levnou pracovní silou. Prostě rozparcelovanou Dutyfree zónu se vším všudy, tedy i s cizokrajným králem Bakalou a kamarády.

Street Art z Polska

2011-11-30T14:38:00.001+01:00

Svobodu Palestině!

2011-11-29T14:38:00.002+01:00

Pozadí národně osvobozeneckého boje IRA

2011-11-28T17:46:00.001+01:00

O Irské republikánské armadě (anglicky Irish Republican Army, irsky Óglaigh na héreann, zkratka IRA) zřejmě slyšel každý. V České republice je ovšem známa a vnímána pouze jako teroristická organizace. Aby jsme pochopili národně osvobozenecký boj IRA, je nutné zasadit její fungování do širšího kontextu.

Irsko a jeho historie
Irský ostrov je druhý největší z britských ostrovů. Jeho osídlení se datuje od dob zhruba šest tisíc let před naším letopočtem. Ještě během prvního tisíciletí po Kristu nebyla země jednotná, nacházely se zde desítky různě velkých království (šlo však vlastně o území jednotlivých rodů, ne o království ve smyslu jak jej běžně chápeme), jejichž vládci mezi sebou nezřídka válčili.

Po roce 432 n.l. za prvního irského biskupa sv. Patrika došlo k pokojné christianizaci ostrova. V roce 1166 byl král východoirské provincie Diarmuid Mac Murchada svržen a utekl žádat o pomoc anglického krále Jindřicha II. V tom samém roce se stává prvním králem Irska od roku 1014 Rory O'Connor. Svržený král Diarmud přislíbil svou dceru a dědictví Jindřichovu normanskému družiníkovi Richardu FitzGilbertovi de Clare a ten se mu za to zavázal pomoci při získání ztraceného postavení. Roku 1169 se Normané v Diarmudových službách vylodili v Irsku a dosáhli řady vítězství. Když poté v roce 1171 Diarmuid Mac Murchada zemřel, zdědil jeho panství Richard de Clare. O svrchovanost nad dobytým územím se však přihlásil král Jindřich II., který je později udělil svému synovi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako Panství Irské pod svrchovaností anglických králů.

Zajímavostí bylo, že přistěhovalci z Anglie a Skotska postupem času přebírali irské obyčeje a de facto se z nich během jedné či dvou generací stávali Irové, což oslabovalo vliv anglických králů. Anglický kulturní vliv byl patrný jen v okolí opevněného Dublinu, v dalších částech ostrova nepomáhala ani nařízení, která zakazovala irské oděvy, řeč či smíšená manželství. Díky podobným zákazům vypuklo v roce 1366 irsko-normanské povstání a irská kultura a literatura zažívala ve 14. a 15. století svůj rozmach.

Když se anglický a posléze irský král Jindřich VIII. prohlásil za hlavu církve ve svých zemích (de facto vznikla anglikánská církev), většina Irů považovala nadále za hlavu církve papeže. Tato situaci vyústila v několik povstání, která však byla Angličany potlačena a její vůdci byli nuceni odejít do exilu. Právě v této době začala rozsáhlá anglikanizace Irska. Půda zabavená katolickým Irům byla dána protestantským přistěhovalcům z Anglie a měnily se i místní názvy, například město Derry bylo přejmenováno na Londonderry, aby se zdůraznila anglická nadvláda. V roce 1641 vypuklo v okolí Ulsteru rozsáhlé povstání, které se rozšířilo po celé zemi, když irští katoličtí povstalci tvrdili, že jednají jménem krále Karla I. (který měl za ženu katoličku) proti anglickému parlamentu. Když později vládu v Anglii po svržení monarchie převzal puritán Oliver Cromwell, vylodil se v roce 1649 v Irsku a do roku 1652 povstání s neuvěřitelnou krutostí krvavě potlačil. To je také jeden z pramenů irského nepřátelství k Angličanům.

V roce 1782 získal irský parlament nezávislost a tím se stalo Irsko fakticky samostatné, byť bylo v personální unii s Anglií (tj.měli společného panovníka). Po Francouzské revoluci v roce 1789 došlo k řadě povstání proti panovníkovi a tak anglický parlament roku 1800 donutil parlament v Dublinu, aby sám sebe rozpustil. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let devatenáctého století došlo k několika hladomorům, které měly za následek masivní migraci z Irska především do USA.

Velikonoční povstání, Irská republika a vznik IRA
Velikonoční povstání se odehrálo o velikonočním týdnu roku 1916. Šlo o pokus militantních irských republikánů vydobýt nezávislost na Velké Británii. Povstání vypuklo 24.4. pod vedením advokáta a učitele Patricka Pearse z organizace Irish volunteers a Jamese Connollyho, vůdce Irish Citizen Army. Ti obsadili důležité pozice v Dublinu a dalších městech a vyhlásili nezávislost Irské republiky. Povstání však bylo po šesti dnech potlačeno a jeho vůdcové byli mučeni a popraveni.

V následujících všeobecných volbách roku 1918 získali irští republikáni 73 křesel v Britském parlamentu. V lednu 1919 byla členy Sinn Féin vyhlášena Irská republika a nezávislý parlament, což však nehodlala Velká Británie akceptovat. To vedlo k Irské válce za nezávislost (1919-1921 resp.1922), během níž se zrodila IRA. Tato IRA je někdy nazývána také „Stará IRA“ (Old IRA), pro odlišení od své nástupnické organizace.

V roce 1922 válka za nezávislost definitivně končí Anglo-irskou dohodou, když vzniká Irský svobodný stát na jihu a západě ostrova a Severní Irsko pod britskou nadvládou. Kořeny samotné IRA je třeba hledat právě v organizaci Irish Volunteers (ta byla založena roku 1913). Irish Volunteers dali základ pravidelné armádě Irské republiky a IRA, která během války za nezávislost vedla partyzánskou válku proti britské nadvládě. K prvnímu rozkolu došlo již po podepsání Anglo-irské dohody, kdy ti, kteří s dohodou souhlasili, vytvořili pod vedením Michaela Collinse Irskou národní armádu, zatímco většina bojovníků IRA žádala nezávislost pro celý ostrov včetně Severního Irska. Tyto neshody vyústily v občanskou válku, která však pro zastánce úplné nezávislosti skončila porážkou. Nicméně IRA nadále pokračovala v národně osvobozeneckém boji za úplné sjednocení země. A to zůstalo jejím hlavním posláním po celou dobu její existence.

IRA
Postupy, užívané IRA, nesly mimo jiné rukopis militantních spolků jako Defenders či Irish Land League. Sama republikánská idea má mezi irskými nacionalisty dlouhou tradici, která se datuje už od povstáních z let 1798 a 1803. Samotnou zkratku IRA poprvé použila organizace Fenian Brotherhood. Avšak IRA, jak je známa, vznikla až během zmiňovaného velikonočního povstání. Později bylo toto označení použito pro členy Irish Volunteers, kteří vedli v letech 1919-1921 partyzánskou válku proti britským silám.

Teoreticky se měla IRA jakožto armáda Irské republiky, zodpovídat parlamentu, v praxi tomu tak nebylo a pro parlament bylo obtížné kontrolovat její činnost. Nové vedení republiky se obávalo, že IRA nebude akceptovat jeho autoritu. V letech 1922 a 1923 probíhala otevřená občanská válka mezi IRA a armádou Svobodného irského státu, který byl britským dominiem. Jak už bylo řečeno, IRA požadovala plnou nezávislost celého Irska včetně jeho severní části. V tomto konfliktu však byla původní IRA zcela rozdrcena.

V roce 1969 došlo k rozdělení IRA na dvě frakce, a to OIRA (Oficiální IRA) a PIRA (Provisional, Prozatímní IRA). PIRA nadále pokračovala v otevřeném boji, který obsahoval bombové útoky, atentáty, přestřelky s policejními a vojenskými jednotkami. PIRA fungovala jako ozbrojené křídlo nacionalistické strany Sinn Féin a to nejen na území Severního Irska a Irské republiky, ale i ve Velké Británii. IRA měla rozsáhlé kontakty například s kolumbijským FARC, Organizací pro osvobození Palestiny či vládami Iránu, Kuby či Libye.

O IRA se dá říct, že její ideologie je levicově nacionalistická. Odpor vůči Velké Británii, jakožto části západního bloku, přiměl IRA chtě nechtě spolupracovat se státy a organizacemi, které stály v opozici vůči západu a NATO. Celkově jde u IRA o zajímavou syntézu katolictví a nacionalismu se socialismem. IRA byla na přelomu tisíciletí oficiálně odzbrojena, pod dozorem nezávislých pozorovatelů. Za tímto rozhodnutím stojí především propuštění vězňů a slib ústavních změn. Nicméně, CIRA (Continuity IRA – Pokračující IRA) a další organizace bojují za svůj sen – sjednotit svou zemi – nadále. A heslo irských nacionalistů „Tiocfaidh ár lá“ – „Náš den přijde“, tak neztrácí na aktuálnosti…

Pravá IRA vyhrožuje bankéřům

Kaddáfí poslal před svým pádem miliony dolarů radikální skupině IRA

Alexandr Solženicyn

2011-11-28T16:56:00.002+01:00

„Už za dřívějších dob lidé zjistili, že termíny "nacionální socialismus" a "hitlerismus" se k nadávání tak dobře nehodí, a tak od italů převzali lepkavé slovo fašimus. Rychle ho přijalo za své i podsvětí a přišilo nám v lágrech označní "fašisti". Nám politickým vězňům včetně nedávných frontových vojáků.“

„Jsme jen rozptýlení jednotlivci, kteří nemají životaschopné etnické organizace a vůdce. Jakákoli sebeobranná akce je označována jako "podněcování národnostních rozporů". Temná je budoucnost našich milionů v demokratickém chanátu. Čeká nás přerod milionu ruských lidí, přetavení jednoho etnika v druhé, dokonce rasy v rasu. V lidech se podlamuje víra ve vlast a v to, je že tady někdo potřebuje.“

„Nesmiřitelné formy každého, bez vyjímky každého nacionalismu na světě jsou nemocí a chorobný nacionalismus je nebezpečný a škodlivý především pro svůj vlastní národ. Nikoli však bezuzdnými zlostnými nadávkami, nýbrž přivádění k rozumu a sebevědomí je ho možno a nutno přeměňovat v nacionalismus budující a tvořivý, bez něhož ani jeden národ v historii své žití nezbudoval.“

Vážím si lidí, kteří se neodvrátili (rozhovor s Michaelou Dupovou)

2011-11-28T10:46:00.005+01:00

Když jste byla uvězněna, měla jste krátce po jedenadvacátých narozeninách, takže jste byla, z hlediska nás starších, vlastně takové mírně odrostlejší dítě. Jak se z dítěte stane politický vězeň?

Na úvod vás musím opravit, v tu dobu mi bylo čerstvých dvacet – 21. narozeniny jsem už "slavila" na cele.

Dítě, to asi záleží na úhlu pohledu, já jsem se jako dítě necítila. Spíš mi to dávali najevo lidi z vězeňské služby anebo místní recidivistky, kterých jsem tam zažila spoustu. Nikdo z nich prakticky nechápal, proč tam vlastně jsme a ještě s vazebními důvody b) [tj. kolusní vazba, pozn. TP].
Komické byly např. reakce lékařů vazební věznice, ti nechtěli uvěřit tomu, že například neberu drogy nebo nějaké léky, a celkově jim trvalo vstřebat to, že nezapadám do profilu jejich klasické klientely. Až později jsem jejich údiv pochopila. Věk byl jen takový další faktor jejich údivu.

Jak se z dítěte stane politický vězeň? Jednoduše, dokonce velmi jednoduše. Teď Vás asi zklamu, protože v jednom článku jste mne nepřímo označil za takové páté kolo u vozu, ale já ze své pozice to vidím tak, že stačí lidově řečeno "něco dělat", prostě být vidět. Nechat se zaškatulkovat jako neonacista není v téhle banánové republice nic těžkého, takže je to vlastně jedno, jestli je člověku dvacet nebo padesát, stačí přilákat pozornost státních špehů natolik, aby měli důvod Vás klepnout přes prsty. Pokud ten důvod mají, jde to velmi rychle.

Vzpomenete si, kdy jste si poprvé "natvrdo" uvědomila, že se pro své názory a pro svou politickou činnost můžete dostat do vězení?

Osobně si spíš myslím, že si to každý, teď použiju Vámi nabídnutý termín "politicky činný člověk", do jisté míry uvědomuje stále. Ale hrajeme vabank – jsme nespokojení, tak to dáváme najevo. Hrajeme s těmi, co vznášejí takto fantasmagorická obvinění, až do konce a to může přinést i vazbu nebo vězení.

Živě si vzpomínám na to, jak jsem si říkala, že jsem pro ně malá ryba, byla jsem smířená s každodenním šmírováním, domovní prohlídkou, obviněním, ale ne s vazbou, to mne ani jednou reálně nenapadlo. Všechno jsem brala jako rutinní šikanu Systému.

Co vás ve vazbě nejvíc překvapilo, co je tam nejvíc "jinak" oproti tomu, co si představuje člověk, který takové prostředí zná jen z knih nebo filmů?

Jak jsem výše uvedla, překvapení pro mne byla celá vazba. První týden mi to nedocházelo, potom člověk teprve přijme realitu. Pro mne nebylo nijak hrozné ani to prostředí, jako spíš jeho "obyvatelé". S naší výší trestní sazby jsem se tam potkala se všemi druhy kriminálnic od olašských zlodějek až po několikanásobné vražedkyně. Je vtipné, když si člověk vzpomene na to, že hrál volejbal proti někomu, kdo zmasakroval člověka sekyrou. Nefunguje tam soukromí a nejvíc mi asi vadila ta celková bezmoc cokoliv na tom změnit.

Jak se k vám chovali bachaři? Dávali vám pocítit, v dobrém nebo ve zlém, že jste "politická"?

Když zpětně zapátrám v paměti, tak tam hrál roli čas. Zkraje nebyli ani trochu lidští, nedivím se, když jsem viděla, co některé obviněné dokážou. Oni nejsou moc zvyklí rozlišovat obviněné podle paragrafu, berou to spíš tak, že tam za něco hrozného přece se sazbou 3–8 let být musíte. Po čase se ale ukázalo, že jsou to taky jenom nespokojení lidé, a že sami dobře vědí, že jsem tam, protože je to proces na politickou objednávku.

Jaký dojem jste měla ze soudkyně Bedřichové, která rozhodovala o vzetí do vazby? Byla podle vás skutečně přesvědčená o tom, že patříte do vězení nebo prostě jen měla své instrukce?

Nejlepší odpověď na vaší otázku bude to, že si velmi dobře pamatuji na chvíli, kdy předstupujete před soudce s vědomím, že ač řeknete cokoli, o verdiktu je dopředu rozhodnuto. Advokát ex offo tam byl spíše jen do počtu, po tom, co mi bylo sděleno, že další neupřesněnou dobu bude můj domov na adrese věznice Pankrác, mi sdělil, že vlastně moc nechápe za co mne na vazbu dávají, ale že odjíždí na dovolenou a nebude to řešit dříve než za 14 dní.

O tom, že soudkyně Bedřichová měla jasně určeno, jak postupovat, nepochybuji, svědčí o tom i ten fakt, že rozhodnutí o vzetí do vazby leželo celou dobu orazítkované na stole a soudkyně jej jen poté podala eskortě, která nás převezla na Pankrác. Dále to není asi třeba moc komentovat.

Vyvíjel na vás někdo ve vazbě tlak, abyste změnila výpověď a dosáhla tak svého propuštění nebo vám takovou možnost aspoň nabízel?

Ne, v tomto směru na mne nikdo nic takového ani nezkusil. Vzpomínám si jen na to, že mi policejní eskorta nabízela, že pokud jim řeknu, kdo z policie nám dával vědět o raziích, zajistí mi lepší ubytování, ale ani oni sami nevěřili, že se něco dozví.

A vy sama, připustila jste si v některé chvíli možnost, že se "přiznáte" a začnete vypovídat tak, jak si přeje obžaloba, takže se dostanete na svobodu a skončíte s mírným trestem "na pokrytí vazby"?

Neměla jsem se k čemu přiznat a vypovídat k tak scestnému obvinění nemělo žádný smysl. Myslím, že by to stejně propuštění nepřineslo.

Vy jste se nicméně nepřiznala a setrvala na své výpovědi, naopak jeden z vašich spoluobviněných, říkejme mu Richard L., to udělal, změnil výpověď aspoň zčásti tak, jak si přála policie, a vypovídal proti ostatním, za což byl z vazby loni v létě propuštěn. Potom vám do vězení poslal "slavný" dopis, kde píše, jak zahrál u soudu divadlo. Jak se na jeho volbu díváte? Je pro vás zrádcem nebo ho chápete a odpustila jste mu?

Beru tento rozhovor i jako možnost vyjádřit se k mnoha dalším věcem a jednou z nich je určitě i celá záležitost kolem Langa. Ve chvíli, kdy jsem se z rozhlasu dozvěděla, že se naše řady na Pankráci rozrostly o jednoho člověka, byla jsem skálopevně přesvědčena, že vazbu uvalili na Milana Hrocha (také spoluobviněný), ve chvíli kdy mi bylo sděleno, že los padnul na Langa, věděla jsem, že je tam pouze proto, že policejní orgány dobře věděly, na jakého koně vsadit.

K tomu dopisu není asi už co dodat, pokud je někdo schopen psát "z cely do cely" prosebné dopisy o pomoc, svědčí to jen o tom, že jeho aktivistický život byl veden něčím jiným, než bojem za pravdu a ideály. Richard se nezměnil, vždycky musel být to vystrašené stvoření, které jsem poté potkávala na chodbách věznice, a jeho několikaměsíční vazba ukázala všem jeho psychické problémy veřejně bez škrabošky bojovníka. Odpuštění musí přijít jinde, slova jako "zrádce" se možná nabízejí, ale ponechám na každém, ať si na něj udělá názor sám.

Jestli se dobře pamatuji, ve videoklipu pro RWU vystupujete velmi otevřeně proti Romům, feťákům, zlodějům atd. Ze dne na den jste se mezi takovými lidmi ocitla, a to na pár metrech čtverečních a na 24 hodin denně. Jaký to na vás mělo vliv?

Názory, které někde zazněly, vždy vycházely z nás, to, jestli je někdo vyřkne nahlas, je jen otázkou cti. A pokud někoho uvězní za to, že poukazuje na rutinní problémy dnešní doby a jejich původce, dá se čekat, že se tam setkáte i s těmi, proti kterým byly směřovány. To, že jste nakonec nuceni s nimi žít v jedné místnosti, je možná nepříjemné, alespoň vás to utvrdí v tom, že to, co jste si o nich mysleli, je podložené pravdou.

Kdybych to měla vyjádřit čísly, tak 80 % jsou Romky, z velké části za krádeže a loupeže (co pamatuji, prakticky všechny byly drogově závislé), zbytek tvoří vraždy a některé obviněné jsou tam za podvody. Takže není doopravdy o co stát.

Zaujaly vás osudy některé konkrétní spoluvězeňkyně? Řeknete nám k tomu něco bližšího?

Na vazbě je těžké někomu věřit, spousta lidí si vymýšlí rozsáhlé příběhy, zač tam jsou. Ale jen ve zkratce. Pro mne byl asi nejzajímavější příběh jisté letušky, která dostala 10 let, po odvolání jí trest snížili na pět, za to, že díky svým kontaktům v zahraničí zajistila práci synovi své kamarádky, který se tam později nechal zlanařit na pašování drog do Jižní Ameriky. Bohužel odposlechy mluvily "jasně", tato matka od 17leté dcery se stala díky vykonstruovanému procesu českých policistů překupnicí s drogami. Byla to jedna z mála žen, která si určitě nezasloužila takový trest, jaký jí byl uložen. Dnes by snad měla být podmínečně propuštěna.

Jak jste prožívala první hlavní líčení kam vás vedli chodbou plnou vašich příznivců a pak jste viděla, že do jednací síně se nikdo z nich nedostal, jsou tam jen aktivisté a policisté v civilu?

Tenhle den byl po uzavírání spisů jeden z nejvypjatějších. Bylo těžké vidět kamarády, rodinu a opět se vracet na Pankrác. A dost deprimující bylo to, že státní zástupkyně opravdu věřila tomu, co je v obžalobě. Chtěli z nás udělat zločince proti lidskosti za vylepování samolepek. A přitom ani sami neprojevili trochu lidskosti tím, že nechali naše blízké stát na chodbě a do soudní síně si nasadili samé policejní ochotníky a mecenáše z řad rasisticky elitářských organizací jako je třeba Romea.cz. Toto jen ukazuje na totální morální úpadek české justice a celého prohnilého státního aparátu.

Máte nějaké "veselé příběhy" z rozhodování o vazbě?

Veselé asi ani ne, spíš mi přišlo úsměvné, že mnohem víc řešila naše nepropuštění eskorta, než my dva s Patrikem. Stále se mne vyptávali na to, jak je tohle vůbec možné, že denně vozí k soudům zloděje a podvodníky, které normálně z vazby po takhle dlouhé době pouští. Všichni cítili, že to je velmi dobře naplánované z vyšších míst a komediálnost průběhu soudního líčení tomu jen dávala punc tragičnosti.

Jak vás přijalo po více než ročním věznění vaše okolí, rodina a přátelé? Připadalo vám, že se změnili (což by asi bylo spíše signálem, že jste se změnila vy)?

Tohle všechno člověka změní, ať chce nebo ne. Máte dost času na zhodnocení situace a přetřídění měřítek na svém žebříčku hodnot. A v tom spočívá ta změna, kterou na sobě pociťuji asi nejvíce. Vážím si lidí, kteří mi dokázali pomoct, kteří se neobrátili zády proto, aby si zachránili vlastní zadek. A jestli jsem se já změnila? Ano, nevěřím lidem jako před tím a pochopila jsem význam přísloví: "Štěstí přátele přitahuje, neštěstí prověřuje." S rodinou to mé vztahy spíše jen prohloubilo, drželi při mně celou dobu, za což jim velmi děkuji.

Pokračovala jste po propuštění ve svých politických aktivitách? Účastnila jste se např. nějak akcí na Šluknovsku? Co si vlastně o tamních nepokojích myslíte?

Pochopitelně, že nelze stát po tom všem úplně stranou, ale člověk si musí hlídat tu velmi tenkou hranici, za kterou prostě v tomto demokratickém státě jít nemůžete. Není vyhráno a to je třeba mít stále na paměti. K situaci nejen na Šluknovsku se vyjádřím jen velmi okrajově – je jen otázkou času, kdy nepokoje vypuknou na jiných stejně doutnajících místech, bude opět stačit jen jedna malá jiskra k tomu, aby se rozhořel plamen emocí nespokojených lidí, lidí, kteří mají dost diskriminace ze stran úřadů a kteří se nechtějí dál bát chodit po ulicích svých rodných měst.

Žádné akce jsem se neúčastnila, ale pokud by nastaly obdobné nepokoje v mém rodném Kladně, tak potom, by nešlo mlčet a bát se poukazovat na problémy, které dlouho drží vláda pod pokličkou.

Nyní jste, budeme-li pesimisty/realisty, v přechodném období mezi vazbou a výkonem trestu. Nakolik si tuto eventualitu připoouštíte? Připravujete se na to nějak?

Ano i ne. Na jednu stranu se chci oprostit od těch věcí kolem vězení, ale pokud chci i zůstat nohama na zemi, musím s tím tak trochu počítat. Nepřipravuji se na to nijak, ono to asi ani trochu nejde, pokud chce člověk žít a užívat si života.

Jen asi jediná věc teď pro klid mého svědomí nejde a to pořídit si rodinu. To prozatím nelze, jelikož toho je v našem procesu stále dost před námi. A aby toho nebylo málo, tak mým budoucím manželem je jeden z pěti vazebně stíhaných z policejní akce Power 1, takže nás čekají soudy dva.

Přeji tedy vám oběma hodně štěstí!

Původní rozhovor vyšel na paragraphos.pecina.cz.

17. listopad 2011 Praha (aktualizace)

2011-11-27T13:14:00.002+01:00

17. listopadu proběhla v Praze dopředu avizovaná demonstrace proti politickým procesům v naší zemi. Na celé akci se sešlo okolo 400 účastníků, kteří se po vyslechnutí projevů vydali na pochod Prahou. Dle našeho pohledu se celá akce v dosti ohledech vydařila. Jedním z největších úspěchů bylo jistě promluvení novodobého politického vězně a předsedy občanského sdružení Jiřího Fialy.

Dalším významným hostem a řečníkem byl občanský aktivista Jan Šinágl, který pronesl taktéž zajímavý projev, pod který by se většina z nás podepsala.

Na akci taktéž promluvili představitelé DSSS a jeden německý kamarád, který na akci dorazil.

Celou akci můžeme hodnotit kladným dojmem. Po více jak 20 letech po Národní třídě nepochodovali pravdoláskaři, ale opravdoví novodobí disidenti a bojovníci za svobodu a spravedlnost. Tato akce byla pro národně smýšlející aktivisty přelomová. Přelomová byla především proto, že se bok po boku s námi postavili i občanští aktivisté a i přes názorové rozpory vyzvali ke sjednocení a spojení elit k boji za spravedlivý a svobodný stát! Tato akce by měla být výzvou pro všechny aktivisty napříč zemí. Šiřte naše myšlenky a ideály jakoukoli formou. Informujte svoje město o totalitních a mafiánských praktikách našeho státu, buďte aktivní! Budoucnost je naše!

Manifestace Casapoud v Neapoli

2011-11-27T13:12:00.001+01:00

26. listopadu se sešlo 4000 italských patriotů, aby demonstrovalo proti diktatuře bank; naopak za podporu státu, lidu a práce.

Reportáž z Pochodu vlastenců ve Vratislavi – 11. 11. 2011

2011-11-23T01:08:00.000+01:00

Na Den nezávislosti Polska se nekonala pouze akce ve Varšavě. Trochu ve stínu varšavských událostí proběhla zajímavá akce i ve Vratislavi (Wroclaw). Na náš email dorazil report z této akce. I když poměrně pozdě, jistě stojí za přečtení.

Do největšího slezského města se na akci pořádanou organizací Narodowe odrodzenie Polski vydala i skupina českých a moravských aktivistů.

Již po přejezdu hranic je znát, že Poláci berou svátek oslavující znovunabytí nezávislosti velmi vážně; snad na každém druhém domě je vyvěšena státní vlajka.

Do Vratislavi dorážíme z důvodu dopravních problémů později, než jsme předpokládali. Na centrální vratislavské náměstí se dostáváme přesně v 17 hod, kdy pochod začíná. Zařazujeme se tedy na konec průvodu. V průvodu se sešla skutečně různá směsice lidí ve věku od batolat po starce, katoličtí kněží, motorkáři, fotbaloví fanoušci, muž na invalidním vozíku, mladé slečny i straší dámy, prostě všichni hrdí Poláci zde manifestovali svou národní pýchu.

Lidé podle zemských praporů Čech a Moravy poznávají, že jsme s ciziny, ptají se nás odkud pocházíme. Po naší odpovědi je na nich vidět, že jsou potěšeni z účasti českých a moravských aktivistů. Nebyli jsme ovšem jediní cizinci na akci, akci podpořili i patrioti z Itálie, Španělska, Belgie, Irska a Švédska.

Pochodu se účastnilo podle organizátorů přes 3000 lidí. Manifestanti mají státní vlajky a pochodně, během shromáždění je odpálena i spousta bengálských ohňů a petard, což dodává akci zcela jinou atmosféru, než jakou známe z domova.

Průvod za skandování nacionalistických a protikomunistických hesel dvakrát obkrouží ,,Rynek“ (náměstí) a pak s vydává do ulic. V jedné ulici nás očekává levicová protiakce, složená z cca 80 účastníků. Jejich počet působí oproti naší mase směšně a musí je chránit mohutný policejní kordon. ,,Antifašisté“ jsou pak zasypání množstvím pochodní a bengálských ohňů. V jednom momentě se snaží příznivci místního fotbalového týmu WKS protrhnout kordon a dostat se k těm, kteří chtějí pošpinit památku Romana Dmowského, policie za použití pendreků a slzného plynu tomu ovšem zabrání.

Pochod pak dochází k soše Boleslava I. (u nás známý jako český kníže Boleslav IV.), kde zazněl proslov. Přestože jsme nestáli nejdál od místa proslovu, neslyšeli jsme jej. Megafon neměl dostatečný výkon, aby všichni slyšeli, sami pořadatelé byli překvapeni tak hojnou účastí. Nakonec ještě je zazpívána polská hymna a akce končí.

Pochod vlastenců ukázal, že první verš polské hymny: ,,Jeszcze Polska nie zginęła“, platí i v těchto dnech, že ještě je v Polsku obrovské množství pronárodě smýšlejících lidí, kteří jsou pyšní na svou identitu a na historii svého národa. Na Poláky, kteří chtějí budovat svobodnou budoucnost.

Má práva u výslechu

2011-11-21T20:43:00.001+01:00

Opakování v tomto ohledu není nikdy dost, proto jsme se rozhodli "předělat" jeden kdysi dávno vydaný manuál, který nám toto téma osvětlí. Sdílejte, tiskněte a rozdávejte tento krátký manuál mezi své kamarády! Buďte aktivní!

José Antonio Primo de Rivera (24. dubna 1903 - 20. listopadu 1936)

2011-11-20T09:18:00.000+01:00

„Kéž by byla moje krev poslední španělskou krví, která bude v této občanské válce prolita. Doufám, že španělský lid již nalezne klid pro své ctnosti, národ, chléb a spravedlnost.“

José Antonio Primo de Rivera

17. 11. 2011 Bolzano, Manifestazione Studenti Autonomia Scolastica

2011-11-19T21:10:00.000+01:00